Mám jmen co nespočítám, mám tváří, které ani nevidět. Ale vím, že jsem teď. ;-)


Novinky ke čtení zde: https://www.facebook.com/zdrojsily/



Je místo na planetě, kde kvítek kvete.

Je místo, prostor i čas, který je vždy v nás,

jen oči důvěry dokáží vytvořit tyto pohledy.

A vzácný okamžik ten, kdy je s někým opravdově sdílen.


Za slzy údolí nebude nikdo chválen,

za schované dveře nebude nikdo ctěn,

Ty, které uvítaly můj svět

byly vždy ruce boží ochrany.


Pro Ty tu přejdu ony hory,

pro Ty tu budu stát pevně neohrožen.

Pro ty - kteří přijdou za zásluhy,

bude můj dům otevřen.




Kde síly Země se ukrývají, kde láska plodí zázraky,

kde ptáci k ní se snáší a plují rádi mezi oblaky.

Tam poklady nosí skřítkové, pokládat na kameny,

a zářící v mechu krystaly, které nás tam potkávají.

Kde hlubina krás se táhne a maluje oblohou své obrazy.

Kde opravdová náruč tě někdy přivítá a dá ti sílu pokračovat.

Pro jitro duše oné, která se v ní najde..

Pro toho jsem přišel pozdrav dát.


Duším jež mne potkaly


Tobě hoden

můj průvodce

za světem

poznání.


Ty mé a já tvé

zrcadlo

i vyznání.


Jsi přítel

i když mezi námi

byla zloba.

Jsi i spasitel,

když okamžik svítání

se přizná a přijde

ona doba.


Já říkám raději

každý den proto děkuji.


Já vás všechny chápu, že nemáme čas. Nemáme moc času pro rodinu, pro přátele. Musíme makat, snažit se. Ale to makání a snažení se nám sebralo to, čím jsme. To kam se nepodíváme. To kam není čas pohlížet. A to je do sebe a chápat celek. A ten se bortí a hroutí.
Musím říci, že na to, abych si udělala čas sama, jsem musela mnohému obětovat. A bez pomoci mých bližních by se mi to těžko podařilo. Za to jim patří můj velký dík, za to, že podpořili mou cestu, aby se mohla tudy vůbec ubírat.
Ano, všemu ostatnímu jsem musela říci ne. Na to všechno já čas nemám. A co to je? Nemám čas jít do města. Nemám čas vždy všechny obejít. Nemám čas jít mnohdy ani nakupovat. 
Protože mým časem se stala dávná minulost. Obrat zpátky. Obrat k prostému životu. Obrat k venkovu a ten ho samozřejmě spolykal zcela všechen. Protože teď se musím otáčet tu.
Venkov není jenom idylka. Venkov je tvrdý boj s větrnými mlýny.
Řešíte vodu, když ne vodu, řešíte střechu, když ne střechu, řešíte provoz, když ne provoz, řešíte technologie - které potřebujeme ke kontaktu k světu. Pořád něco řešíte. Nemá to žádného konca.
Až z toho řešení občas padnete. Pak se točí všecko zase dokola. Je to větší, než oběžná dráha. Pro jednotlivce s venkovem tedy stoprocentně.
Ale má to jednu výhodu. Můžu určit, co budu řešit. Můžu dost věcí odložit, a dívat se. Můžu. Mám neskutečné možnosti, jak se naučit vnímat a chápat koloběh přírody. Jak se naučit s ní žít.
Je to pět let, co mne provází život venkovem, ale tři roky intenzivního chápání, co všechno musí člověk znát a umět.
A tak tu jsem, objímám ten strom a říkám si, co by lidé dali za to, vědět co si myslí. Zda by to vůbec kdy chtěli.
Zda je možné, aby se o tu přírodu zajímali. Zda ve městech jim není náhodou dost odcizená. A tak i její potřeby.
Tato volba prostě nastala. A nemám čas toho ani litovat. Příroda promlouvá. Má své trápení. Má bolesti. Má křeče. Do krve pláče. Umírá. Umírá tu toho dost. Nejen na cestách co vidíte.
Jak mám říct co vnímá? 


Člověče, zastav se. Zastav se co můžeš. Sedni si, popadni knížku a čti si chvíli. Zastav to bláznění. Zastav ten útěk do neznáma. Zastav to blouznění. Zastav to krveprolití. To všechno můžeš. Můžeš sebe zastavit. Můžeš pohlédnout do krajiny. Můžeš vyjít z toho kruhu ven. Nemusíš se tolik činit. Všechno nám bylo svěřeno, abychom se projevili.
A my jsme se projevili ve velkém. A co teď? Vyhodíme své mobily? Šak to nejde. Víme přesně co máme dělat? Víme proč jsme tu? Jsme spolu v jednom koloběhu?
Jsme tu proto, abychom něčemu porozuměli? Abychom to pochopili? Nebo abychom jenom stále něco vyžadovali a chtěli?
Víte proč tu jsme? Už chápeme smysl života na Zemi?
Chápeme kdo nás to tu živí? Kdo nám dal dar pozemského života? Udělali jsme si pro to čas na chvíli?
Abychom se zastavili a odpověděli? Padesát procent ateistů věří silám přírody. Že jsou nad námi síly přírody a že my ji nemáme co pitvořit. Člověče zastav se. Né na chvíli. Zastav se tu u mne každý den. Dej mi pocítit tvou lásku. Tvou náruč mých květin. Tvé hrdlo jež zaplním tvou žízeň. I tvůj hlad já živím. Ano to je příroda. Dáváme ji dostatečně stejně? Opravdu?