O poznávání sebe sama

Na to, abych poznal Boha, nepotřebuji vůbec nic. Maximálně sebe. 
A svůj zájem se s ním potkat. No a pak pozorovat, kdy se tak stane. Nabyla jsem dojmu, že napříč veškerými školami, co a jak máte dělat, aby jste se s ním potkali je jenom záminka, z někoho vymámit peníze. Pro peníze lidi vymyslí tisíce odvětví, kde vás budou vzdělávat. Jste si ale jisti, že se vám zde dostane toho pravého poznání a vzdělání? Není tím pravým učením život sám?

Nemusí z vás lidé mámit jenom peníze. I pro jejich osobní pocit jáství jsou lidé schopni různé přemety udělat. Aby jste je obdivovali. Aby jste k nim vzhlíželi. Aby si připadali více důležití. Musím ale říci, že v dnešním světě mnoha skutečností je velmi těžké si vybrat, co vlastně může člověku napomoci. A co je spíše na překážku.

Komu se chce učit životem, nechť se učí školou (života). Esoterika, věda, léčitelé, šamani, vědmy, tantra, okultismus, cvičení a cvičení. Nechci je popisovat, je jich sta-tisíce. Všude taková tuna návodů, co všechno máme dělat. Dyť se to nedá ani vyjmenovat. Stačí, když se podíváte na směry ve stravování a dietách. Tolik protichůdných názorů. Tedy já proti takové zábavě ani nic nemám. Ale postrádám důvod se tudy ubírat.

Mám sebe. Dlouhá léta jsem se hledala, proč mám pocit někoho, či něco hledat. Až mi došlo, že to k nalezení není. Jediné co můžu, je si uvědomit, že všichni hledáme sami sebe. A dokud jsme mladí, hledáme to vně. Neustále se snažíme uspokojovat své potřeby a touhy. Pakliže narazíme na zákon toho, že vše má i druhou stránku věci, kterou jsme nějak nedomysleli.

Když hledáme rovnováhu v životě, dojde nám že k pláči patří smích. Nemůžeme se stále jenom usmívat, protože vyrovnáním sil dojde i na pláč. Pomyslná vlna - křivka vede nahoru a dolů. Nahoru a dolů a prostě si tak běžně jenom plyne. Máš emoce příliš nahoře, zákonitě půjdou i na druhou stranu. Jógíni mají učení zůstat ve svém středu. Protože tam se ona křivka nevychyluje ledabyle do všech stran a extrémů. A tudíž takový život je v rovnováze stability.

K čemu se ale ve svém životě chceme přibližovat vlastně? Stačí nám hýření statků a život v marnotratnosti, abychom zjistili na sklonku života, že to nemá konce? A že tím získáváme jenom sypkou půdu pod nohama, kdy je potřeba ji stále dosypávat, abychom mohli mít pevný pocit, že nám nic neujelo? Máte někdy stavy, zda vám neujel v životě vlak? Do kterého jste nenastoupili, a další takový už prostě nepřijede? Máte obavy, zda skutečně vykonáte to, pro co jste sem na Zemi přišli?

Je nutné si prvně uvědomit, že přicházíme na zemi, kde je mnoho lidí. Jejich vliv nebo vyzařování není nejmenší. Proto se narodíme, a od prvního okamžiku křičíme. Jsem malý, jsem slabý, kdo mne tu ochrání? Jsem v džungli světa a musím se toho hodně naučit. No ale k tomu nás nevedou. Začnou naše mozky vést tam, kam oni chtějí. Uvědomme si, že je jich většina. A že to poznání, které mají rodiče a naše nejbližší okolí, tím nás budou zasypávat. Poměrně mnoho mnoho let. Pak se budeme od nich chtít osvobodit, ale narazíme na to, že se do nás nalévá a nasypává kvantum věcí, informací které sice mohou být někdy zajímavé. Ale nic z toho není o nás samotných.

Škola poznání sebe sama se u nás zatím nevyučuje. Tedy ani poznání a věda o duši. O procesech zrání. To pochopíme, až si párkrát nabijeme sami. A zjistíme po pár zkušenostech tudy ne. Tudy ne. Tudy taky ne. No a pak se může stát, že nemáte vůbec kam jít. Že ať už jdete kamkoliv, sebe od sebe neodpářete. A všechno si tam zase přinesete. Rozbalí se takový balík - pytel toho všeho a co s tím? To nejsou hrnce a příbory. To jsou všechny strasti, které jsme v životě nabyli a nevíme co s nimi. On je nikdo nechce. A vy jich máte hromady. Co teď? Kdo druhý ví přeci co se s tím dá dělat?

My to musíme vědět, a o tom se nikde moc nemluvilo. Život nám dal ale jedno velké dílo, aby se to naše já tady probudilo. Když se uklidníme, že věci mají nějaký konec či řešení, začneme to rozmotávat. My sami. Abychom si uvědomili, že to naše já jde všude s námi. Vzdělává se, pozoruje, vnímá, radí. Ale kdy jsme jej poslouchali? Většinu našeho života přehlušovali ostatní. Chápete?

Je načase tedy rozmotat ty věci, které nám zastíňovaly skutečnost. Postupně. Pro tuto práci potřebuješ svůj čas, svoji chuť si na dané věci odpovědět a udělat si v nich pořádek. Jsem tu proto, aby mne život naplňoval, zaplňoval, bavil a zahlcoval svými pravidly? Především pak samými informacemi, a v mnoha případech o nepodstatném... Nebo vezmu malý kamínek, a začnu se zaobírat tím na oko nejméně významným, a přeci natolik duchapřítomným? Jak se naučit vnímat vnitřní rádce. Jak poznat, zda s námi nehrají nějakou kulisu a hru?

To jsou vše otázky, na něž si máme umět sami odpovědět. Nemůžeme čekat, že nám druzí budou sdělovat svou pravdu o poznání. Nemůžeme čekat, že nás z něčeho vysvobodí. Nejsou tady vůbec od toho. Jsou tu většinou proto, abychom narazili a správně se zeptali. A pak také našli odpovědi.

V mnoha případech se mi ale dostavilo, že ač jsem viděla, co se mi nepříliš hezkého zobrazuje. Nevěděla jsem jak to do sebe přijmout. Jak přijmout vlastně to, co nechci. Co mi ubližuje a stále se to zvětšuje? Když nejste sami v sobě ukotvení, tak vám to nepůjde. Když se neusadíte bezpečně ve svém srdci, tak to nepůjde. Rozpadne se každý takový pokus jak domek z písku. A jak se v sobě ukotvit. A jak pak přijmout bezpráví? Až jsme ukotvení, v tu dobu totiž žádné bezpráví už není. Protože tělo chráníme svou vlastní energií. Svým postojem. Jsme pevní. Pozor, zbaveni ale karmy nejsme. Na to jsou jiné nástroje. Dokud jsme tu na zemi, ve vesmíru v projevené dualitě. Karmu ze sebe nevytrhneme, jakkoli bychom si to přáli. Můžeme ji ale srovnat, vyrovnat její hladinu.

Je to stejný proces jako s extrémními emocemi, nebo našimi skutky. Doprava a doleva. Karma funguje jako váha. Co je na jedné straně se vyvažuje druhou. Týráš se za špatné věci, vyvaž je svou druhou stranou. Kolik zla a nevědomosti lidstvo napáchalo. Nyní je čas jít tou opačnou stranou. Být vědomý a páchat dobré skutky.