Znovu o lásce a sebelásce

28.05.2019

Navazující téma sebelásky, vlastně lásky.

Od svých počátků svého hledání a putování jsem jako dospívající se do svého vlastního dospělého stádia byla po svých cestách v lásce odmítána. Ve všech jejích možných aspektech, které jsem měla za lidské. V jejích rozmanitostech a touhách. Hledáte-li hlubokou lásku a nenacházíte její uspokojení. Od svých prvopočátcích ve svých vztazích. Přes pokusy nemít lásku ale aspoň sblížení. A i skrze tato sblížení tam na mne stále ťukala jedna a ta samá touha. Touha po uspokojení hlubokého spojení a lásky. Trvalého charakteru. Co se ovšem stalo byl právě opak této touhy.

Proletěním daných vztahů, bez jejího naplnění. Dokonce i tak hluboce raněných zranění, které se více a více prohlubovaly, neustálým odmítnutím prožitku hlubokého spojení a lásky mezi partnery. A když si uvědomuji zpětně, tak vlastně jakékoliv lidské vztahy.

Prostě druzí tu potřebu neměli. Byla jenom má. Pak přišlo období velké a hluboké nemoci, dlouholeté, neb se ještě pár krát zopakovala. Měla mi připomenout a ukázat, kam až dosahuje ona moje touha. A ukázala mi to v ještě horším světle. Vlastně mi ukázala všechno jinak. Ale co bylo na ní podstatné, zobrazila mi pocitově tu propast z onoho hlubokého a zoufalého hledání hluboké lásky.

Než jsem dospěla do současného stádia, uplynulo mnoho dalších let. No co můžeme říci vlastně mnoho. Z hlediska pozemského života mi to přijde jako nějaká doba. V tu dobu jsem se musela zákonitě zaměřovat hlavně na to abych zůstala celá. Pohromadě.

V momentu, kdy jsem nabyla dojmu, že mohu pátrat dál, přišlo opět něco jiného. Dostala jsem se do stádia, že tady je konec mého hledání.  Cesta není sice u konce. Ale musela jsem ukončit to pátrání. Přišlo na uvědomění, že to, co hledám u druhých, je to co mám v sobě. Konec tedy s touto činností. Mám to sebou, u sebe a hlavně doma. Není kam jít, potřeba příliš spěchat. Hledání se stalo poznáváním. Poznáváním sama sebe. V druhém stádiu si uvědomuji, že tuto hloubku nenaleznu v lidech, a bylo by marné to po existenci i chtít. Po lidech v nichž se potkáváme. Nejsou na to momentálně vystavěni. Nebo ten dojem jsem nabyla. Že tuto hloubku této lásky mi dá jenom sám Stvořitel.

Takže jsem v lidském těle, mám lidské potřeby a touhy. Ale bohužel, zasahují do hranic neznáma, kam se mí bližní nevydali. A tak naše cesta by nebyla harmonická. A tak jsem je opustila. No spíše bych to nazvala, musím se naučit opustit potřebu jít touto cestou s jinými. Pokud se někdy dostanete do takto hlubokého trápení se sebou samými. Vězte, že jsou skutečnosti, které neobejdete.

Je třeba, aby jste se na tuto cestu vydali sami. Nikoho dalšího u toho nehledali. A na to potřebujete si udělat prostor, čas, místo a být v něm. Pochopit se. A pak se i z takových tužeb uzdravit. Prostě si je odpustit. Potom se může taková cesta opět uvolnit a můžeme kráčet tam, kam je nám dané. Vlastně se zaměříte na zodpovědnost, povinnosti, tvorbu, práci a její naplňování. Tak tady mne má touha dovedla. Zařídit, aby byla akceptována. A já ji akceptuji tím, že vydávám ze sebe daná poselství.

Překládám nebeské a pozemské zprávy do lidské řeči. Tak aby to ještě více a snáz pochopili. Porozuměli. A vydali se na cestu pravým sebepoznáním. Protože to je ta láska, kterou všichni hledáme. Mnohokrát jsem slyšela, jak je důležité mít sebe lásku, ale proč nikdo nevysvětluje, co znamená v tom praktickém měřítku. Ano řeknou vám, jak se projevuje. Jak je to blahodárné. Jak to je to, co máme mít a uskutečňovat, abychom pak byli světu přínosem. Zářili. Abychom dosáhli všeho čeho chceme. No ale v případě, že bychom sebelásku opravdu objevili a pochopili, byli bychom přeci schopni takto poradit i ostatním. Přeci prakticky. A hlavně přece nezištně.

Vždyť láska sama o sobě je ten nejméně zištný počin. Vždyť z lásky vychází dobro, pravda a poznání. Jak by bylo správné, nabádat ostatní k sebelásce, a získávat z toho prospěchy. Pokud se tak děje, je to dané tím, že vás k sebelásce všichni prospěšně nabádají, ale živí se sami na ní. A nepřipadá mi to pak zcela funkční. Takto k lásce nedospějeme, neboť nás poutá zisky. A to není pak pravá láska, ale závoj, zástěrka. 

Naše pravá láska po nás nic jiného nechce, než abychom byli samá láska, projevovali se jako láska a jako láska našli způsoby, jak si předávat láskyplná poselství a nežádali za ně milodary. Pokud nějaké dary dostáváme, tak proto, že andělé si přáli, abychom byli odměněni. 

To oni můžou poslat nám do cesty ty, kteří jsou potěšeni sami, za to, že mohou onu lásku zahrnovat svými dary. Jejich štěstí z dávání je radostí z tvoření a vytváření dobra na zemi. Sami také určují, kolik komu co věnují nebo dávají. Láska se jich neptá, kolik. Každý dává, to co sám chce dostat. A takto je to ve vesmíru správně.