Novodobá pohádka

Zapomeňte raději na novodobé pohádky o zlatu, přepychu a okázalosti. Neříkám, co si nemáme dopřávat. Pokud to tak někdo má, proč ne. Ale, je tu jedno ale. Kolik z těchto lidí něco ví o sobě, o vesmíru, o našich přátelích. A pokud má ty opravdové. Pokud není pouze soukromník. Soukromník je člověk, který se vymezuje na to co je pouze mé. Který vymezuje, co mu náležitě patří. Ale když z tohoto světa odejde, co z toho si sebou může vzít? Není tedy k poučení se konečně, že nic z toho, co tu hromadíme, se nedá nikam odnosit? Není poučením, že takto sedíme na židli a nikam se vlastně duševně v tom obrovském vesmíru neposunujeme? Jsme vlastně ochotní své bohatství vyvažovat laskavostí ke všem ostatním? Rozdělit se? A nebo největší dary a poznání právě přichází v době, kdy si teprve jsme schopni uvědomit, že nás peníze nezachraňují, nespasí ani neuzdraví? A co naše duše. Chápeme kam nás vede? Člověk, který má málo, se dokáže snadno podělit i o to, co mu posledního zbývá. Proč tomu tak je? Je to proto, že si uvědomuje, že lidský život je dar, a že ten samý dar byl dán i někomu vedle mne? Co nejhezčího si lidé mohou vlastně věnovat? Víme?