Kdo jsme kdo

Jak takové spolu-učitelství vypadá v praxi? Jsme duše a bereme na zemi na sebe určitou úlohu, také podobu a také jistý záměr a úkol. Bohužel se ale zrodíme a vycházíme vstříc novému životu jako dítě. To, co po své cestě nabýváme je určitá škála průvodců, kteří nám jaksi radí a nabádají nás až do dospělosti co a jak máme dělat. No, ale až opravdově dospějeme, což není věkem určeno, u každého kdy. Začneme přebírat zodpovědnost vlastně za to, co tady žijeme. A jak žijeme. Začneme si uvědomovat, co nám dali do vínku ostatní, ale nejvíce bychom měli pátrat po tom, co jsme si zvolili za úkol na té naší zemi. Jakou podobu jsme pro tento úkol přijali. Jaké zkoušky jsme pro tento úkol podstoupili. Co nám situace a múzy napověděly. Kterým směrem jsme se rozhodli, že půjdeme. A proč vlastně. Jaký cíl nás spojuje. Ale tady už odbočuji. Právě to, že někdo na sebe dal otrhaný kabát aby nám do očí jednou pohlédl. Abychom si v dané situaci co nejjasněji uvědomili, zda-li to není kabát přítele. Který nás požádá o almužnu. Takový je přítel jeden z největších. Je ochoten zajít až na samé dno bídy, aby nás přátele poučil o tom, kdy máme být soucitní. Máme mnoho nebeských přátel, kteří vstupují na takovou půdu v různých podobách. V hodně případech je to sám bůh, který k nám takto promlouvá. Nevyřčenými slovy - já jsem tvůj přítel, pocti mne svým laskavým srdcem. Nauč se nesoudit, nauč se přestat jiným ubližovat. Nauč se jim přestat křivdit. Protože my nevíme, z jakého důvodu jiné duše sestoupily. Jediné co vědět máme, z jakého důvodu sestupujeme sami. Komu sloužíme. Zda-li svému egu, rádci pekelníku, či samotnému dobru. A pokud zříme, že to nevíme, koho vlastně kam vedeme?