Cesta druhých

Často se lidé postavili do role, že mohou posuzovat a rozhodovat o životech ostatního. No na nebesích v tom mají asi zcela jiný pořádek. Každý se totiž posuzováním ostatních stane soudcem stejným svého osudu. Jak soudíme a nakládáme s ostatními, tak jsme si vysloužili nadílku po své smrti - nebo při svém soudu. A i když se domníváme, že po smrti už nic není, je známo, že na skutečnosti to nic nemění.

Vždy kráčíme jen po vlastních, a proto ani nevíme, jakou cestu ušli ostatní. Z toho důvodu je nemůžeme porovnávat, či vytvářet domněnky a soudy. V tomto světě jsou nejtěžšími vzorci našeho chování tyto staré struktury. Myšlení si, domnívání se, posuzování, porovnávání. Každý máme dost svého naděleno.

Nejlepší by bylo, kdybychom si to nejen uvědomovali, ale i tak činili. Sami sebe vnímali, sami sebe hodnotili, sami kráčeli a sami se vzdělávali. Co by měli dělat druzí, to nechme na nich. Dobře se to radí, ale hůře provozuje.

Cvičení: dnes nebudu nic hodnotit. Budu jevy pozorovat. Budu se dívat, na své vlastní jevy a chyby. Ty, jež se mi v druhých prostě zobrazily.