Vděčnost

Při své samoléčbě narazíme na pár společných elementů, které nás provází. Jedním z nich je odpuštění, druhým je vděčnost, v třetím případě jsem se dostala k otázkám pokory.

Tyto tři hluboké projevy vnitřního procesu, které jsou zázračnými indiciemi k mnohému poznání, vlastnímu uznání své sebehodnoty a i nástroji uzdravování. A jak je to možné?

Pokud jsme v sobě neodpustili někomu nebo něčemu. Zablokovali jsme si průtok energie někde ve vlastním těle. Tam to nosíme jako závaží. A ono má tendenci s postupem času spíše i růst s nabalujícími se dalšími našimi příběhy. V případě, že je včas neodhalíme, mohlo se stát, že nás zaobalili do takových nánosů- vlastního projevu a fikce sebe sama, že jsme úplně zapomněli na obyčejný život, v jeho obyčejných projevech. Lehkosti a lásky. A nějak jsme se spíše otupili do němoty, tvrdosti, uzavřenosti, bolesti, postrádající  pocitu jednoty se vším kolem nás, odpojením od sebe a své vlastní podstaty, izolovali jsme naše prostředí od ostatního a dostali se do nějakého cyklu, z kterého nevíme sami ani vystoupit.

Ale můžeme se to naučit. Jedním z prvních cvičení, které nás na této cestě zákonitě potká je odpuštění. Odpuštění je klíčem k otevření vlastního žaláře, kde jsme si sami něco uvěznili, sami sebe potrestali. Pokud v sobě neseme vinu a trest, projeví se to tak, že odsuzujeme ostatní, a přitom si nejme často schopni uvědomit, že tato vina, trest, odsouzení a souzení je naše komnata uvnitř nás samotných, kde dané tresty vykonáváme. A  to hlavně na sobě. K dalším podobným projevům patří vsugerovávání názorů ostatním, vnitřní nesouhlas, který se projevuje hlasitě a navenek. Nebo potichu, ale s vnitřním strádáním a izolací. Tedy ani jeden z takových projevů nejsou našim bezpečným útočištěm. A proto se i tak cítíme. Vnitřně užíráme, a vlastně ani nevíme proč tomu tak je.

Je to proto, že jsme si takové programy uložili ze svých nepochopených zkušeností sebe sama do vlastního těla, někde v nás. Pokud už toho bylo tělu příliš, začalo nemocnět. Abychom si jej všimli. A čím více se na něj nabalovaly další a další projevy nemoci, tím méně jsme chápali, kde se to tu všechno tak najednou nabralo.

Nemusíme zoufat. Víme, že máme nástroje, jak sami sobě naslouchat. Z mé zkušenosti vyplývá, že nejlépe se takto otevřeme, když si to dovolíme. Dáme sobě důvěru a hranice, kam si zajdeme. Také k tomu potřebujeme většinou osobu, kterou si přijmeme, že vedle ní si tyto části otevřeme. Sami si volíme, komu co svěříme, a kam ho už nepustíme.

Pokud nám daná osoba nereflektuje pravé sebepoznání nás samých a máme pocit, že nás do něčeho tlačí, co nám není přirozené. Musíme se včas zastavit, kde si toto můžeme způsobovat nevědomě taky sami. Lidé jsou našimi zrcadly, a tak žádný nemusí z nich ani vědět, co se v nás samých odehrává. Co si o nich myslíme, co se asociuje v nás v jejich přítomnosti. Ale můžeme všechny tyto příležitosti uchopit k zrání a uzdravování. 

Protože postupem času se budou otevírat naše bolesti, lidé nás mohou zraňovat, můžou způsobit spoustu dojmů, které se nám nebudou zamlouvat. Ale pokud je zaznamenáme, a zamyslíme se, kde tyto samé části se schovávají ve mne. Započneme samo-proces sebe-léčení a sebelásky. A procesem odpouštění se dostaneme do procesu navrácení vlastní ztracené energie.

Odpustíme druhému, protože on nám přišel zobrazit sebe sama. Nikoliv my jej máme soudit za to jaký je, ale poděkovat mu za pomoc, že nám ukázal, kdo jsme opravdu my sami. Protože na druhých jsme schopni vnímat pouze sami sebe. Nevidíme jejich činy ani  život, odráží se v nás a iniciuje pouze to, co vidíme nejvíce pro nás zajímavé nebo nezajímavé. Tento pohled na druhé je náš pohled na sebe. A tady přichází odpuštění.

Za prvé nic není takové jak se na první pohled zdá. A za druhé, když si to dokážeme, odpustit, nebo druhým, že oni nejsou ti, které máme vinit. Můžeme si odpustit tyto návyky posuzování a dostane se nám velké množství ztracené energie.

Odmítnutím pouhého posuzování ostatních. A odpuštěním.



Vzdělávání

Už jsem se v některém z článků zmínila o jedné z věcí, které se nám ve škole, výchově nedostává. A to jsou pojmy matka příroda, vesmír a jejich zákonitosti. Zároveň s tím souvisí duševní pojmy a vzdělávání v oblasti ducha - duchovnosti.

Duchovnost není náboženský styl ani náboženství. Duchovnost sama je přiznání si své vlastní identity - duše a její poznávání.

Příroda - je z těch samých elementů jako člověk stvořena. V člověku nenalezneme nic, co v přírodě není a naopak. Tudíž je člověk součást přírody. A příroda má velkou moc, vlastnosti, logiku, uspořádání i zákonitosti. Kde se toto učíme od dětství?

Vesmír, prostor a čas. Co to je? Kde se to nacházíme? Co tu děláme? Proč tu jsme? Kam patříme? Kam jdeme? Kým jsme? Co se to tu vlastně odehrává? A zákony vesmíru...

Kdyby vesmír postrádal ducha, postrádali bychom jej zákonitě také. Stejně tak, kdyby příroda neměla žádného ducha, byla by mrtvá - tudíž by její existence nemohla vzniknout. Takže dojdeme k závěru, že všechno má ducha a všechno je duch, včetně tedy člověka, přírody, stromů, kamenů, železa, stébla trávy a nemějte mi za zlé s tím samozřejmě každý živý tvor na zemi. Každý a všechno. Toto je duchovnost. Toto je jedna z věcí, příčin celého vesmíru. Duch si sám sebe uvědomuje, projevuje se, vnímá sebe..

Kdo je tento duch, nebo energie, nebo vědomí je už další částí našeho hledání. A vzdělání, bez vzdělání jsme prázné nádoby, které pochodují sem a tam, bez vědomí. V mnoha případech vlastně nepřítomný:

Jak uvádí Jarek Nohavica, "a Bůh je slepý řidič u volantu.." Tak nějak odlehčeně...