Vděčnost

V častých případech se setkáváme s tím, že nevíme přesně co to ta vděčnost je. Mnoho z nás se s tím možná ani nesetkalo. je to dané tím, v jakém prostředí jsme mohli vyrůstat, k čemu nás druzí, rodiče a společnost vedli. K jakým principům nás vychovávali. Co jsme ve svém životě přijali za normy chování.

Vděčnost je vlastně ono díkůvzdání. Uvědomění si, že se nám něčeho dostalo, čeho bychom si měli být vědomi a vážit si toho.

Vděčnost nepřichází vždy sama od sebe. Někdy je nutné se naučit si ji vypěstovat. Každý večer před spaním si můžeme projít uplynulý den, a uvědomit si, za co z toho dne jsme vděční. Co se nám podařilo, čeho se nám dostalo, co se nám splnilo. Můžeme být dokonce i vděční za to, že jsme se daný den nepotrestali za to, co se nám třeba nepodařilo. Za to, že k sobě vedeme trpělivost. Za to, že si nežádáme všechno hned.

Vděčností tedy může být celá škála věcí, které začneme považovat za to, co je námi hodnocené, pro nás důležité, podstatné, chápající naše vnitřní hodnocení, našeho já. Každý člověk může být vděčný za dar svého pozemského současného života. Pokud jej neumíme náležitě ocenit, může se nám stát, že nevíme co je to ten vděk.

Zeptejme se sami sebe. Kolik za vše umíme poděkovat. A vděčnost je vyjádření kosmu, že jsme si vědomi toho, že za něco děkujeme. A získáváme onu vděčnost. Takové uvědomění je ona modlitba. Ta rozmluva s vesmírem. Ta rozmluva s naším vnitřním zdrojem.

Ona hodnota, vyjádřená pomocí vděčnosti i danou sebehodnotou. Je to jako platidlo. Funguje jako princip ocenění. Ocenění vesmíru za tyto dary. Ocenění sebe sama za druh poznání. Ocenění velikosti rozmanitosti. Takových ocenění najdeme poté tak velkou škálu, že nebude mít konce. A proto je tak důležité tento princip nepodceňovat a pochopit význam jeho kvality.

Jsme totiž velmi rádi, když někdo nás ocení. Ještě více můžeme být láskyplní sami k sobě, když dokážeme dané ocenění vyjádřit.