Nesmířila jsem se

No nesmířila jsem se svou životní prohrou nebo situací, která mi nevyhovovala. Nesouhlasila jsem, že se budu považovat za někoho kdo tuto hru prohrál. Věděla jsem, že to nebude hned, i když to byl zázrak se z ní vlastně dostat či vylízat. Ale nesmířit se s tím, že je takto můj život u konce byl důvod, proč jsem těžkou životní situaci, následnou divnou chorobu a velmi dlouhodobou rekonvalescenci mohla projít a překonat se.

No ale není to takto jednoduché, jak se popisuje nebo zdá. Protože to, že jsem se s tím dlouho smířit nehodlala, také způsobovalo, že jsem si neuměla přiznat, že nemocná jsem. Že mám obrovský problém, který budu muset jednou vyřešit. Že když jsem z něj na chvíli vypadla, že se může cyklit a opakovat. Tak to jsem neměla ani zdání. A je to dobře, protože bych se zbláznila nadobro už prvně. No a že jsem netušila, co mne čeká, byla jsem stále odhodlaná se nevzdat.

Ale ten první odpor k nevyřešitelné situaci, k tomu že nevíme. I to co nás nečekaného potkalo, si máme nejdříve přiznat. Dlouho mne pocit odporu držel v zajetí. Odporovala jsem lékařům, rodině a všem okolo. Stalo se mi něco velmi v životě nečekaného a nepříjemného a nebyla jsem ochotná se v tom rýpat, nimrat, žebrat ani se s tím  nějak snadno vypořádat. Jsem silná, jsem silná - to zvládnu. To mi bylo vštěpováno a to jsem si v sobě ukotvila. V té době, ani jiný program nemohl být více funkční. Ale také mne ten vlastní bojovný stav udržoval mnohdy v nedořešitelnosti situace.