Dvě cesty

Jsou tu tedy dvě cesty. Cesta získávání, hromadění a vlastnění. A pak druhá cesta, odpoutávání, propouštění a poznávání. Dohromady společně to moc nefunguje.

A to z toho důvodu, že když chceme něco hromadit, těžko u toho to budeme chtít zároveň i opouštět. Proč ale něco opouštět a odpoutávat se? Všechny nově moderní školy nás vedou k získávání, rozšiřování. Nabádají nás, mysli na to, co chci a vezmi si to, co chci. A když to nejsou tyto školy, tak jsme to my sami. Hlavně my sami. Stále po něčem novém toužíme. Až to dostaneme, už máme řadu tisíců věcí, které víme, že budeme chtít nadále naplnit.

Uvědomujeme si ale u toho zároveň, že ne všechno máme právo získávat? Co je naším opravdovým smyslem a právem? Víme to? Proto, když chceme pátrat v našem zapomenutém duchovním životě. První co budeme následovat je propuštění minulosti, propuštění vazeb současnosti, abychom se dostali do přítomnosti a mohli si uvědomovat a pociťovat to, že se zde vůbec potřebujeme vydat.

Tak máme dvě cesty. V obou stát prostě nemůžeme. Pokud toužíme si dále hrát se svými maskami, cestou opravdovosti nepůjdeme. To je vysoká škola být upřímný, opravdový, pravdomluvný, uvědomělý a netoužící po všem, co mi na mysl jen tak přijde.

Ano protože touto formou jsme manipulovaní. Neustále je nám vsunováno do vlastní mysli, jak máme konat, na co máme myslet, a hlavně je tam nasunován pocit, že takto je to v pořádku toto dělat i toto si myslet. Toto jsou tajemství vysokých škol, původních škol na naší zemi, které skoro vymizely.  Ano lidstvo je manipulováno. Ano, osvobodit se znamená opustit tuto cestu, propustit tyto věci, které jsme doposud znali a vydat se cestou do absolutního pro nás v tento moment, prostě do neznáma.

Tak to pro nás ale neznamená nic nemít, znamená to pouze, být uvědomělý a mít to, co potřebuji ke své cestě. Netoužit zbytečně po věcech, které nás od té pravé cesty rádo odvádí pryč. 

Proto musíme následovat rozum i srdce zároveň. Kdy jsme v životě pochopili, že se nemůžeme řídit skutky a zkušenostmi ostatních, ale že jediné co k nám má promlouvat je naše duše a duch svatý, tomu se otevřít, rozumně u toho nabádat svou mysl a usměrňovat ji a také se řídit svým srdcem. A často vědět, kdy moudrost srdce, potřebuje konat.

Pokud nechceme být nikým dalším jiným manipulování, musíme se v tomto velmi dobře vycvičit. Děti to umí dost dobře, dokud jim nezkrouhnou ramínka jejich rodiče, pak škola a pak naše destruktivní společnost. Takže vydáte-li své děti tímto směrem, neplníte  s láskou a rozumem náležitě vždy přesně. Neboli plnit své naplnění jak je žádoucí.

Když je dítě přirozené, vnímá co potřebuje. Nenechá se zotročovat. Touží poznávat. Co ale dělají často rodiče, je to, že nabyli dojmu, že to dítě mají vychovávat. Vždyť ale sami nejsou často dosti zralí a vychovaní. Jak si chtějí na svá bedra ještě toto nakládat? Kdybychom nechali jim pouze prostor, a usměrňovali je, vnímali jejich potřeby a hlavně jim nenahrávali naše nedostatky a nevyžadovali po nich, aby je oni za nás nahrazovali. Tak to je v mnoha mnoha případech.

Ale nelekejme se, každý už ušel kus své vlastní cesty. Na to, abych se dostala sem do tohoto bodu, jsem taky kus musela projít. Není to tak, že si přečteme nějaký článek a budeme snad najednou osvícení.

Na to ale zrovna máme tento současný život. Abychom se k němu co nejvíce probudili. Nejsme tu narozeni abychom své oči nechali bez své funkce vidění. Probouzet se pro nás je také žádoucí.

A praktikovat. Učit se. Vzdělávat se. Vlastně se rozvíjet. Jako onen květ. Buďte jako stromy. Učit se máme z přírody. Strom není velký a pevný za jeden den. A toto nevyžadujme po nás samotných. Jenom se vydejme na tu cestu poznávání. A to pro tento moment opravdově stačí.

Zpátky na rozcestník: