Duchovní

Jako děti jsme byli vedeni nebo nevedeni k duchovním věcem na Zemi. Někteří z nás měli výchovu křesťanskou, jiní potlačenou křesťanskou a někteří úplně ateistickou.

Ta potlačená tkví v tom, že v jádru a duchu našich rodičů a předků nějaká úcta k duchovnosti byla. Ale v důsledku spojení některých rodin byla postupně vytlačována mimo světlo, mimo náš každodenní život. Ačkoli v jádru stále udávala jakési své tajné místo.

Mnozí z našich rodičů mohli mít respekt k přírodě a jejím zákonům, a i toto velmi mohlo ovlivňovat naše duchovno. Stejně jako děti jsou přirozené a přirozeně s přírodou a v přírodě nějak vyrůstali. Tam se jejich duchovno projevovalo nejvíce.

Co je to vlastně to duchovno je aspekt, který byl velmi precizně utlačován po mnohými prostředky. Tak, aby byl z našeho světa jakoby vymazán. Ze školství, z vlastních rodin,  ze vzdělávání, z různých oblastí, kroužků a podobně.

A tak se stane, že co je utlačované a potlačované se chce jednou v našem životě dostat zpátky na své místo. Protože jako celek, máme fyzické tělo, ducha a svou mysl. Potom máme také éterické tělo a tělo naší antahkarany. Ta je ze všeho nejvíce důležitá, protože tam se zrovna ukládají všelijaké balasty, závoje, jichž se snažíme zbavit, abychom vlastně prozřeli. Prozřeli o co tady na Zemi jde.

A zde jde hlavně o náš duchovní vývoj. Taková ta evoluce, kdy si uvědomujeme, že nejsme pouze toto tělo. Ani tato mysl. Že jsme jaksi duše a potřebujeme se ve svém vývoji opírat o duchovní aspekty a vyživovat je.

Jak se to vyživování projevuje je cesta k poznání. Vzdělávání v duchovní četbě, získávání poznatků skrze životní situace, okolnosti a vedení různých lidí. Kdy nám předávají jakousi moudrost, abychom ji ve svém životě uplatňovali. Nebo se učíme životními zkouškami vlastně i sami. Je mnoho případů, kdy děti, které nebyly vedeny k duchovnosti si vlastní cestu k sobě a svému duchu hledali a našli. Prostě tato touha v nich vznikala přirozeně.

Začali hledat skládanky do svého celku. A když hledáme, tak nacházíme. Stejně tak jako některé školy a náboženství mohly být něčím poznamenané. Hledáme, jak to své vlastní poznamenání napravit.

Hledáme sami sebe, svou sílu, svou vůli, své rozhodnutí, kam ve svém životě chceme směřovat. Kam naše cesta má vlastně namířeno. A zda to jak žijeme, je to opravdové, co bychom chtěli prožívat. A zda-li nemrháme svým časem i prostředky a neodkláníme se od své cesty tím, že ji nevedeme vědomě.

Takže duchovnost je vlastní návrat k našim kořenům, k naší části sebe sama. K upevnění toho, co jsme, co tu pohledáváme a kam směřujeme. Taky zde patří otázky života, odkud se tu bereme.  Co tu máme vykonat. Toto jsou všechno aspekty naší duchovnosti.