Cesta rozvoje

Když se vydáme na cestu vlastního rozvoje, když poznáme, že naše myšlenky nejsme my. Že nejsme jenom tělo fyzické. Že máme i ducha, který se stravuje. Začneme si ho všímat.

Vnímáme jej ve svém středu, nebo hrudníku. Vnímáme své srdce, vnímáme, kdy a jak promlouvá. Nebo vnímáme, že tu prostě je. A toto je jen začátek. Po přiznání si, že v sobě nosím něco, co jsem dosud přehlížel, se začnou věci v našich životech měnit.

Na vydanou cestu si musíme vzít dost odvahy a víry. Protože vesmír začne spolupracovat, ale takovým způsobem, že nám začne první dávat překážky, jestli jsme se upevnili ve víře, jak si sebe uvědomujeme nebo ne. Jestli jsme opravdu pevně rozhodnutí svůj střed hledat a nalézat. A pokud se nenecháme zvyklat, vždy tu bude stát na prvním místě a promlouvat, jak na každou situaci máme reagovat.

A překážky nezmizí ani potom, co jsme sebe sama v sobě upevnili, protože nám budou ukazovat onu cestu, budou nás zkoušet z dalších nových dovedností a stále nás posouvat dál, k onomu středu. A blíž k sobě.

I potom ale není zcela jednoduché jej následovat. Protože když promlouvá, chce abychom jej následovali. Věřili, že má svou vlastní moudrost, která je mysli utajená. Jeho hlas je velmi jemný. A mockrát je přehlušen víry myšlení, logiky, našeho vlastního ega a také vnějších událostí. Které jsou tak silné, že ukrajují vnímat okamžitě hlavně vlastní střed. 

Ale když na něj nebudeme zapomínat, bude tu s námi a kdykoliv se zeptáme jeho vlastní moudrosti, co by si teď přál. Promluví. Promluví z onoho nitra, zahrne nás velkým pocitem lásky a spokojenosti, že není kam spěchat. Že věci nejsou všechny nejdůležitější a podle důležitosti budeme také pozorovat a naučíme se tak i jednat.