Příběhy, které mne oslovily

staženo z portálu Humans of Prague

"Podívejte - mně už je téměř sto let a zažil jsem veškerý ten pokrok minulého století. Zkoumání vesmíru a co já vím, čeho všeho. Ale nedovedu pochopit, že tak vzdělaný svět je zároveň tak hloupý."

"Spoustu lidem se stalo hlavním cílem života mít spoustu peněz. Když v televizi mluví o někom slavném, tak řeknou kolik vydělal miliónů, nebo v jakém přepychovém bytě žije. Když už to někdo má, tak ať to má. Ale to přeci není smysl života. A je to znát - když se dnes podívám kolem sebe, tak mi nepřijde, že jsou lidé štastnější než dřív. Neměl by ale veškerý ten pokrok směřovat právě k tomu? Vlastně si myslím, že by bylo nejlepší, kdyby se lidé vrátili ke skromnému životu, který respektuje přírodu - asi takovému, jaký vedli naši předci před těmi sto lety."

příspěvek z portálu Humans of Prague 

https://scontent-fra3-1.xx.fbcdn.net/hphotos-xat1/t31.0-8/12525128_828666213910521_534488884031432750_o.jpg

"Naštěstí mám štěstí. Měl jsem ho vždycky a mám ho i teď, když jsem na ulici. Nemám žádné povinnosti, mám pokoj. Jen mi teď někdo rozřezal stan, takže spím pod stromem. Ale já si z toho stejně nic nedělám. Jsem z deseti dětí, musel jsem se naučit starat sám o sebe. A mít nízké nároky. Koupím si kousek salámu a dva rohlíky. Mám rád rum, tak si koupím ten malinkej a bude mi to stačit. Vodu si koupím perlivou, s tou se i umeju. Dnes jsem s ní taky zalil růži, kterou jsem včera našel na ulici a zapíchnul támhle u pomníčku doktora Součka. Toho zastřelili, když na konci války ošetřoval raněného. Já tam často zapaluju i svíčku, pro sebe si říkám, že i za Sašu, kamaráda, který už nežije. Snažím se prostě tady o ten park starat - je to můj park. Nemám rád, když je kolem mě bordel, tak tady sbírám i odpadky. Pán Bůh mě za to jednou odměnil - našel jsem v hlíně dvacku."

"Žiju z hodiny na hodinu. Někdy si tady sednu a pustím si rádio, mám takový malý tranzistoráček. Včera hráli docela rozumně, americké blues z 50. let. Tak jsem si tu poslouchal a najednou přiletěli havrani, přistáli támhle na tom stromě a poslouchali se mnou. Opravdu, vůbec nekrákali. Občas to tak dělají - já mám rádio položené na kolenou a hraju jim. Schvalně jsem se pak včera v jednu chvíli zvednul a vypnul to. A v tu ránu byl strašný rachot, jako kdyby tomu rozuměli."

"Já jsem takový vesničan ve městě a zvířata mám rád. A neprivileguju mezi nima. Mám rád i ty holuby, na který lidi tak nadávaj. Vždyť oni to jsou taky takoví bezdomovci jako já. Akorát mě štvou jednou věcí - že umí lítat. To bych si přál. Abych uměl lítat."

příspěvek z portálu Humans of Prague 

https://scontent-fra3-1.xx.fbcdn.net/hphotos-xpl1/t31.0-8/12719092_834898516620624_7471244910801047752_o.jpg


Ze života

Tak mé zastavení nad tímto: 

Mimochodem víte proč některá přání nám Stvořitel s láskou nesplní? Asi proto, že kdybychom jenom chtěli létat, zdrodíme se jako ten svobodný pták, ale potom bychom se možná okradli sami o dar života být člověkem. Proto specifikujme alespoň svá přání do takové podoby, kdy se nám nemusí stát, že nám Bůh jedno konkrétní doslova splní. Stačí, když tomu člověku někdo vytvoří úlet a veme jej třeba na výlet letadlem?A nebo že by už byl úlet, žít pod stromem? Přiznejme si, kdo dokáže žít tak jednoduchým životem jako bezdomovec? Kdo se dokáže vzdát tolika komfortu? Možná si řeknete, že si za to může sám, to každopádně. Ale co když tito lidé jsou natolik skromní, že je Bůh bezpodmínečně miluje tak, jak ani my si nezasloužíme?