Sebeláska


Láska, láska, sebeláska?

Chtěla bych psát na toto téma, nadepsala jsem si kapitolu "sebeláska" a jako málokdy se mi stalo, že přišlo mlčení. Po několika hodinách odloučení od počítače, na němž toto píšu - přicházím zpět, abych zjistila, že jsem na tom dost podobně jako před tím. Nic.

Nic kloudného co by se tu dalo vypsat čtvrthodinovým až půlhodinovým nezastavením se mých prstů nad klávesnicí. Některé vjemy mi sice do cesty přišly. Máte někdy pocit, že jsou věci, na které nedozrál čas, nebo že není vůbec záhodno o nich mluvit?

Tak v tomto případě to s tímto tématem momentálně takto mám. Právě ta vlastní osobni záležitost je možná tím, čím se povídání brzdí. Proto prozatím přejdu k tématu: Soucit. Na netu najdeme portál www.soucitne.cz Proč to tu dávám. Oslovila mne reportáž: Mléčný průmysl vysvětlený v 5 minutách (video).

A skrze tyto vjemy nemůžu napsat vůbec nic. /najdete je v odkazech pod tímto článkem/

Za druhé to video o krávách a mléku. Vžil-li by se někdo jednou do matky a podotýkám, že v Indii je kráva považována za svatou. A asi ne jenom tak z titulu, nebo že nemají co slavit.. Vžil-li by se někdo do oný matky - co zažívá ona nebo její dítě. Vžil-li by se někdo do Diany, čím musela asi projít. Pak by jste jednou pochopili, že lidé, kteří mají soucit, se na to dívat nemůžou.

Co já si představuji pod pojmem sebeláska vlastně nevím co to je. Představ te si onu krávu a zeptej te se jí, zda je schopná sebelásky, a nebo jestli by radši než prožít ty kvanta utrpení neumřela hned. Zda ví, co je pojem sebeláska. 

Já sama za sebe vím, že je to jakýsi pojem. Ale co já vím, co je zač? Vím jakou mám lásku k Bohu, vím jakou lásku mám k Zemi, vím jakou lásku mám k bližnímu. Vím jakou lásku mám k svému zrcadlu. Proboha ale o sobě a nějakýmu pocitu sebelásky nevím vůbec nic. Ano - docela nedávno jsem si začla vážit sama sebe. Že jsem. A že mohu.

Ale pořád je to ještě za mne trochu jinak, než je asi chápatelné z toho, když se řekne sebeláska. Sebe - láska? Sebe Láska. Sebe - Láska. Láska je Nebe. Mám ho v sobě. Jestli ve mne je nebo není, to je otázka už pouze vnímání.

A jeden citát na závěr: "Všechno existuje pouze ve vztahu k něčemu dalšímu." Jak může tedy mít vlastní já vztah k vlastnímu já? Kdyby tu nebylo onoho spojení k někomu dalšímu. Dualismu a světa tvoření. Hry Stvořitele. Možná mému druhému já. Druhé mé části. Miluji ji jako celek???? Miluji ji jako sebe, nebo ji miluji jako všechno co existuje? Miluje mne potom tedy taky všechno, nebo jenom část celku? Jak to je?

Světlo. Láska. Sám sebe. Se projevil. V temnotě. Stvořil temnotu proto, aby sebe uviděl? Kým vlastně je? Kdo tedy jsem? Koho mám milovat uvnitř sebe tedy? Sebe? Tebe? Nás. Asi tím, co děláme nejvíce uvidíme, jak to s námi vlastně je...

Tak se dívám, dívám se co je pro mne důležité. Dívám se co je podstatné. Dívám se, čím se zaobírám, dívám se kam jdu. Pozoruji se. Pozoruji čemu dávám pozornost a od čeho ji stále odvracím a hádejte. Nejvíce sama od sebe. Jit do sebe je záhada. Proč se mi tam moc nechce? Umím to. A přesto tam vždy nejsem. V sobě. Ale jsem sama se sebou. Jsem ve svým působišti. Myslím na to, co ve svým životě a v sobě ještě změním a změnit chci.

A proč? Protože soused mi to neřekne. Neřekne mi nikdo, co se mnou je. Kdo jsem, odkud jsem přišel, co zamýšlím, kam jdu. Co chci. Proč. Takže pokud si chci odpovědět, zda mám sebelásku, řečním si a stále to nevím zcela přesně. :-) Třeba pro mne není její existence nejdůležitější. Ale jedno vím, že když budu schopná své cíle dostát, budu mít
k tomu dost sebelásky. A na tom dnes pracuju. Dívám se, kde být chci. Prožívám to tím být. Svůj cíl záměrně vidím dost široce. A kdy tam dojdu, nemusím zrovna teď vědět.


Video o mléku

Sebeláska

Shrnutí a pokračování


Tak mi s daným uvědoměním o tom, jak je to u mne se sebeláskou přišlo toto. Pokud bych jí měla dostatek, nepotřebuji jiné zdroje než ty své. A vysvětlím to na daném mlíku.

Měli jste-li daných pět minut a shlédli ono video. Dojde Vám jistá skutečnost. Potřebujeme-li cizí mléko, cizí lásku, lásku v mléku - která měla být pro dítě. Dané dítě se ale nenapije a nikdy náruč nebo lásku své matky už neuvidí. Jsme v cyklu. Přebíráme karmu mléka, určeného jinému miminku. Chceme-li v životě potom najít onu lásku, péči a štěstí, marně ho budeme hledat. Už ho dostáváme. V produkci masa, mléka, sýrů, mléčných výrobků, jogurtů. A hle, najednou zjistíme, že to není jenom mléko. Co máslo? Co to všechno z daných produktů. Zajdeme si do ledničky. Co tam najdeme?

Uspokojení našich chutí určitě. Uspokojujeme své potřeby a používáme k tomu druhé. Jsme parazitující na druhých. Neměli by jsme oponovat, že to tak není. Že kráva je jen zvíře a je k tomu určená. Opravdu? Je určená k uspokojení člověka? Byl to ten záměr Stvořitele, abychom druhým působily bolest a my se měli v superlativech? Za cenu smrti, utrpení, strádání, emotivní bolesti? Zvířata totiž soucit, bolest, emoce a lásku prožívají.
Je jedno jestli je to člověk nebo zvíře. Pokud někomu vezmeme, nemůžeme očekávat, že se nám něco jiného dostane.

Takže pokud zjistíme, že se necítíme být milováni. Požehnáni, a že ve vztazích máme problémy. Přemýšlejme, co si každý den dáme do svýho žaludku a co je hlavní příčinou našeho stáleho hledání, neštastného prožívání a lamentování, co jsem komu udělal.
Že musím trpět.

Neudělali jsme totiž nic. Nepřemýšleli jsme. Nebyli jsme k tomu vedení a vychováváni. Ano chyba je jak systémová, chyba je společenská a chyba struktur a nastavení. Ale
v tomto žijeme, chceme-li opravdu něco dělat, či změnit. Je dobré se nad sebou zamyslet. Je snad sebeláska o tom, že kradu? Nazvu to klidně krádež, ikdyž my jsme za ono mléko zaplatili peníze, někomu se ale u toho kradlo. Minimálně krávě, která počla dítě
a zbytečně. Pro cizí prospěch.

Atak když začnu přemýšlet, uvědomím si. Že sebeláska musí chybět zákonitě. Láska druhé nezraňuje. To není její vlastností. To co zraňuje je potřeba našeho uspokojování.
V okamžiku, kdy s tím něco začnu teprve dělat, rozhodovat o tom, co je pro mé tělo dobré. Co mu dám za potravu, jak s ním zacházím. Jestli si ho vážim, že je dokonalé. Budu vědět, co mám také pro svou sebelásku udělat.

Přestanu nakupovat zboží, kterého je všude kvanta. A když se dostanu do týto fáze, uvědomím si také, že to není jenom živočišná výroba. Je to skoro všechno. Oblečení, boty, čaj, káva, kakao, palmový olej, hygiena. Prostě mi nezůstane vůbec nic, co bych si mohla jednoduše zakoupit a věděla, že někdo při vzniku daných produktů netrpěl. A rovnováha. Kde je zde rovnováha. I tady ji musíme hledat. Vyžadujeme od vztahů princip sounáležitosti a rovnováhy v dávání a braní. Ale úplně to samé je v nakupování.
A v našich životech.

Možná proto i ten venkov. Proto jsem na venkově, abych prostě se vystříhala všeho komfortu města a zaselepenosti v hýření se za všemi možnými statky. Abych se naučila, vnímat co opravdu potřebujeme k životu a co do něho vlastně nepatří. Naučit se být skromným člověkem. Protože pak začnu vnímat onu přírodu, ten zázrak tvoření. Tu náruč země, která má spoustu darů pro každého. Vzduch který dýcháme a potřebujeme čistý. Lásku, která nevyžaduje uspokojování. Láska je dávání. Ale s rozumem.

A sobě si máme dát onen dar, poznání a pochopení, jak to s námi je.



Shrnutí:

Každý kteří se živíme násilím jsme vrahem. Vyžadujeme-li pro svou spotřebu tvorbu násilí, nebo jsme stůjcem k násilí tak jsme automaticky také vraždící bytosti. Které pro svou potřebu si nechají zabíjet na zakázku někde za betonovými dveřmi. Ono totiž kdybychom do nich viděli, asi bychom utekli. Paul McCartney mluví o tomto schovávaném principu takto: kdyby jatka měla skleněné budovy, byli bychom už všichni vegetariáni.

Pokud se živíme mrtvými živočichy. Masem. Jsme tedy vrazi. (Sebrali jsme totiž nějaké žijící bytosti právo na život).

Každý jsme bez sebelásky, pokud se živíme i jinými živočišnými produkty. Vejce, mléko a mléčné výrobky a produkty vedlejší masové výroby: želatina a živočišná syřidla a podobně. (Sebrali jsme někomu to samé, právo na štěstí).

A jsme velcí sobci, pokud si myslíme, že můžeme dělat úplně co chceme. Můžeme, ale sobecky. Příroda má své pravidla, co dáš - to dostaneš. Co vemeš, to ti bude vzíto. Tak si to zařídila, aby v tom byl pořádek. Jestli je to tak, že boží mlýny melou pomalu ale jistě. Anebo tak, že na každého jednou dojde. A nebo to tak být nemusí. Nemusíme se divit, proč je něco špatně, můžeme si to řídit, rozhodovat o tom co je správné a žít tím.

Můžeme si to přiznat a nemusíme. Můžete mi oponovat, že to tak není. Ale je to Váš vlastní život. Nikoho jiného... Říká se, že dokud budou existovat jatka, do té doby budou existovat také války. Protože maso je vražda.

Chceme-li poznat opravdovou lásku, chceme-li být šťastní, naučme se být i moudří. Láska není darem za krádeže, láska je darem poznání, že máme a víme co chceme. A nebo máme to, co vlastně produkujeme. Dáváme či bereme. Ochraňujeme či ubližujeme. Milujeme anebo nenávidíme. A tak dále.

Je rychlá doba, je hodně změn, je probouzení a je velký třesk právě ve své fázi na rychlostní dálnici. Pokud chcete šlapat pěšky, tak v této době Vás něco po cestě prostě předběhne. :-)

Ti co se naučí létat. Naučí se z podnětů, které přichází rychle chápat, jsou schopni také rychle výsledků dosahovat. Pro Ty, kteří potřebují někdy brzdu, někdy páku, někdy volant, někdy světla. Ale auto řídíme každý sám. V autoškole nás to naučí
a stejně tak i život, má-li s Vámi onen záměr, Vám tyto věci také předvede. A nebo už to dávno dělá..



A věřte mi, že od té doby co jsem na tom venkově, tak ty krávy slyším. A jsou období, kdy pláčí celý den a každý den. Ze začátku Vám to přijde podivné, nechápete co se děje, protože jste na to ve městě nebyli zvyklí. Až zde Vám to dojde. Krávám sebraly mláďata. Brečí a je to moc slyšet. Co jsme to za lidi, že to dokážeme přehlížet? Jsme bez duše? Jsme bez citu? Jsme tyrani? ANO JSME. Jestli nám nevadí, co se za dveřmi výroby děje, jestli to nevadí, tak potom si nemůžeme říkat lidé. Protože v přírodě, se takto tyranským způsobem nechová žádné divoké zvíře. Když už zabíjí, tak protože má hlad. Ne proto - aby druhé týral jenom tak. Bezohledně. A dokonce i beze smyslu. Toto si říká někdo pokročilá doba? Pokrok? Člověk? Ne přátelé, toto je temnota.

Nedivme se. Netýrejme se. Neviňme se. Uvědom me si jenom hlavně, že se toto opravdu děje. Byli jsme mnozí odchovaní komunismem, byli jsme včleněni do společnosti. Byli jsme vedeni rodiči, tak jak je vedli další rodiče. Byli jsme otupováni ve školách a ve společnosti. Nasáli jsme do sebe prostředí, do něhož jsme se narodili. Narodili jsme se do stáda. Během dospívání si začínáme uvědomovat ale svou vlastní identitu a individualitu. Odtrháváme se od zaběhlých schémat, abychom našli ty, s kterými do budoucna budeme souznít. Vybíráme si společnost, podle níž se potom také chováme. Připodobńujeme se. A když se nám omrzí, hledáme zase jiné. Nebo máme sny  a cíle, a jdeme si za nimy. Máme také své motivátory a hnací motory. Chceme něčeho dosahovat. A jdeme tam. Z devadesáti procent jsme souvstažností svého vlastního okolí. Pokud se vymykáme, jsme rebely. Jsme vyčleněný článek, který se nechce potýkat s tím, co vidí vedle sebe.

Mnohdy si říkáme, že jsou lidé a vztahy, které si nevybíráme. Ale i tady jsou pravidla souvstažností karmy, příčiny a skutků, které nás do současných vztahů navedli a donesly. Tolerance a respektování a že život je o kompromisech. No já si to moc nemyslím. Není pro mne kompromis, dělat co ti druzí, protože je tímto budu respektovat. Respektuji pouze to, že se vydali svou cestou, ale nemusím ve svém životě respektovat nic z toho, co se mi vlastně příčí.

A protože jsme dospělí, zodpovídáme za naše volby.