Radost a bolest


Bůh dal lidem bolest, protože na bolesti oni vyrůstají a přibližují se jeho světu, bez oné bolesti a utrpení by nepoznali co je stvoření. Těm, kterým dal radost, k nim byl nejmín milostiv, protože skrze radost na něj zcela zapomněli. Aby bhakta nezapomněl, dostal hodně bolesti. Hodně takové bolesti, která ho vzkřísila ze zapomění. Děkujme Bohu, že nám dal, co nám dal. A děkujme ze všeho nejvíce za to, co nám nedal. Kolik bolesti na nás naložil, tolik moc si přeje, abychom nesešli z cesty. A tak moc nás i miluje. Nemusíte mi to uvěřit, ale stačí se rozhlédnout kolem sebe. A podívat se třeba i do minulosti.. To uplně stačí, dívat se.

V tomto tkví nanejvýše božská spravedlnost. Proto ji nelze pochopit rozumem. Stejně jako ji rozum nemůže najít. To, kam ukryl naši podstatu, to věděl moc dobře, kde ji před námi ukryje. Ukryl ji přímo do nás tak, že všichni co hledat začali, nic prvně neviděli. Až na konci hledání zří, všude šlo mé poznání s ní. S láskou skrytou v srdci. 

A když se takový bhaktijógin probudí, radost v srdci se sama zrodí. Radost z poznání, že vše ostatní - co pomine, to není důležité ani mít.


Nic netušící

Nic netušící člověk od přírody neví dnes, ani co příroda znamená. Nepropojí si ducha s nitrem planety. Nepropojuje si souvislosti s tím, jak moc jsme provázáni. Dokonce bych řekla, že její taje jsou mu zcela pojmem neznámým. 

Když na veřejnost potom vystoupí někdo individuální, kdo tento potenciál chápe. Vetšina se otočí a jde zase tím svým směrem. Chápejme ale, že když městský člověk přírodu vidí jenom zdáli, težko jí může vidět opravdu. Stejně tak je to s pojmem láska. Člověk, který opravdovou lásku nepoznal, težko může vědět, že mu schází, protože nezná její projevy.

Prostě si jednoduše není vědom toho, že vlastně existuje. Popírá ji, aby se nemusel potkat s faktem, že neomezená láska nás vlastně vede. Vede naše nitro. Ale my ho poslouchat nechceme. 

Lidé, kteří přírodu poznají, znají, nebo s ní sdílí - jsou prostě od přírody jiní tvorové. Neznají lež, protože ví, že lež má krátké nohy. A že když svobodně chceme kráčet po planetě, je ze všeho nejdůležitější vymanit se z řeči blábolů a jít cestou pravdivou. A naráží. Naráží na kamenné srdce, které potkává a jsou tvrdé jak skála. Naráží na nepochopení společnosti, snaží se ji varovat, že se řítí jako celek do záhuby. A naráží, protože si společnost nic přiznat nechce.

Chce to, co je pohodlné. Mít vyděláno hodně peněz a mít jednoduchý život. Bohužel se zapomněním, že ke štěstí nás nedovede. Až na staré kolena budeme sedět v křesle, a čekat, že láska se o nás postará, dojdeme k závěru, že láska, která se postarat chtěla - tu jsme zahodili, zahodili jsme ji pro ty lepší věci dnes. A v budoucnosti si láska řekla, že když jsi ji neviděl teď, zítra tu pro Tebe stát nemůže. Protože dnes žádala tvou pozornost, věděla, že se bez ní neobejdeme. Ale stála tu, čekala a člověk ji dal sbohem. Stejně tak i planetě. Dali jsme ji sbohem. A nechť se teda sama zvedne a řekne - už Vás mám dost (zlobivé děti).

A nechť všichni Andělé k ní sestupují, aby ji dali veškerou zapomenutou sílu - probudit se sama v sobě, že ona nás nepotřebuje. Tak se zamysleme, kvůli čemu tady jinak jsme.

Soud a dar

Není co soudit ani posuzovat. Není co odsuzovat. Nejsme-li v neomezeném vědomí, nemůžeme do něho nahlížet. Nemáme právo soudit druhé, za to že jednají jak jednají, protože jednají na základě svých vnitřních zkušeností, do nichž nevidíme. Nevidíme jejich minulost, ani budoucnost a ikdyž se mnozí domnívají, že budoucnost shlíží, neznají bohužel onu zkušenost souvstažnosti času minulosti a následné budoucnosti, neznají souvstažnost ony příčiny a následku a soudí jenom děj, právě se odehrávající. Tedy nevidí onen celek.

Pokud někdo vidí, co děláme právě teď, je ale schopen usoudit, nebo uvidět - kam následují naše kroky. Muže nám nabídnout případné řešení, nebo se na něj z této strany díváme. A můžeme situaci právě měnit - tím poznáním, že vím co dělám právě teď. Ale nikomu není dané, druhým osud změnit, nebo jej záměrně ovlivňovat. To je svobodnou vůlí, každého z nás, zda to chceme a máme k tomu vlastní prostředky a poznání.

Pokud se dovedeme od minulosti odprostit, být uvědomělý v tomto čase a vidět, kam naše kroky a činy směřují. To je práce s vnitřními pochody. Práce na osudu nebo uvědomování si své karmy. Příčiny a následku. Karma není dobrá ani špatná, stejně tak ani osud není dobrý ani špatný. Prostě jenom je a existuje, aby sama existence mohla být v hmotném světě projevená.

A my tu jsme a přihlížime na ony děje vnější, pozorujeme je a učíme se z nich. Práce učitele není o tom, já jsem něco poznal a teď Vám to tu předávám. Učitel nese velkou zodpovědnost za souvislosti, učitel na sobě poznal ony zkušenosti, učitel vnímá - s čím se potýkáme, protože ví, co se v nás odehrává. Učitel nás nejenom chápe, ale také ví, jaké kroky máme následovat, abychom sami došli k pravdě. Učitel nám žádný neřekne co jsme zač, protože to je naše práce. Učitel práci za nás tedy nedělá. Učitel vede, jak pracovat. Učitel je někdo, ke komu máme úctu. 

Když nemáme pokoru a úctu, učitel nám nemůže nic předat. Protože jsme nepochopili, že proud vychází ze zdroje a pokud se k němu stavíme zády, pochybujeme o jeho učení a nebo prostě nemáme k němu dostatečnou pokoru a odevzdanost, nikam se nedostaneme, a neviňme učitele čí je to chyba. Chyba je v nás, že nejsme dost otevření učení a že nejsme dosti zralí jeho činy vůbec chápat.

Učitel své žáky nepotřebuje, žák potřebuje ale vedení. Protože je na cestě zatím jenom tím žákem. A aby dosáhl úrovně učitelování, je to práce, kterou vykonává každý den. A neočekává, že se to kdy změní. K učitelům máme tedy úctu už jenom proto, že nás vyvádí z řady omylů a staví a ukazují správný směr. Učitelům jsme vděční, že se na tuto cestu kvůli nám vydali, abychom ji uviděli. Protože bez učitele nejsme schopni věci ani uvidět.

Bez učitele ve škole bychom si tužkou na papíře ani neškrkli. Bez svých rodičů a jejich vedení bychom nic o světě nevěděli. Bez učitelů bychom neměli jak dosahovat vzdělání a bez učitelů by tento svět byl opravdu prázdný. Každý své učitele máme. Buďme jim obrovsky vděční.



Pravda


Pravda je jen jedna. Je také jenom jeden zdroj. Zdroj životní síly, prány 

a energie. Je jeden svět. Vše se ale projevilo v protikladech, dualitě, polaritě, vzájemných souvstažnostech.

Hledáme-li pravdu, která pochází od jednoho jmenovatele. Poznáme, že je všude. Ve všem. Každá věc má mnoho úhlů a pohledů. Chce-li se Země kulatá, podívat do zrcadla, nemůže si myslet, že když vidí jedním směrem, je to celá pravda, kterou může objevit.

Stejně tak my se nepřeme o to, kdo má jakou pravdu. Kolik očí, tolik světů. Nebereme názor druhým, jaký ho mají na svět. Obohacujeme své názory o pohledy jiných očí. Někdy se prolínají, někdy se různí. V žádném případě, ale není moudré popírat jedno poznání od druhého. Už protože, každý jsme zvolili a rozhodli, kterým směrem půjdeme a co na něm uvidíme a zažijeme. Naše světy jsou v synchronicitě. Jak vyjadřujeme naše hledání, myšlení a činy, tak se nám náš svět prostě zobrazuje. Když se na něj neumíme podívat z pohledu jiného člověka, není to problém ostatních.

Pravda je jen jedna. Jestli ale to, co si o ní myslíme pravdou je, v životě na to jednou přijdeme. Mužeme si myslet totiž co chceme, máme na to právo. Ale na pravé skutečnosti, naše myšlenky ještě nic nezmění. A to je důležité, není důležité co si jenom myslíme, ale zda to tak je či není, ví jenom sama skutečnost. Čemu jsme uvěřili to se nám stalo realitou. A co si myslíme, neznamená že tomu věříme a že to víme. Když myslím, tak se domnívám, když vím - tak tomu i věřím.

Proto pokud se předeme o skutečnosti, že ji každý vidíme a vnímáme jinak, ještě neznamená, že když jim dáváme jména, že mluvíme o rozličných věcech. V druhé fázi se dostaneme do momentu chápání. Chápeme, že ostatní mluví o tom samém, jenom si to jinak pojmenovali. A proto moudra pravdy se zpodobňují, když pravdu nejde zaobalovat. Vyzní všude stejně anebo podobně. V jiném slovosledu, nebo v jiné řeči. Ale jenom proto, že nám šlo o to samé.

Tak když jsme hledači pravdy, nesoudíme jiné pravdy a jdeme si za svým cílem bez obalů. Bez kritiky a bez odsuzování jiných. Jiných směrů, jiných názvosloví a jiných přikladů, které nám dali ono poznání, že láska je. Existuje. A všichni po ní z hloubi duše toužíme. Chybí nám, a proto se stáváme nástrojem učení, překážek a problémů, abychom se zamysleli, co změnit máme, abychom ji dobře chápali.

Existence

Na světě existuje pouze láska. Ostatní projevy všeho jsou filmem, na který se láska dívá. Kristus sebe nazval cestou, protože nám chtěl říci: já jsem láska. Pokud je láska, nikdy nezmizel z tohoto světa, protože zákonem lásky je věčnost. Až toto pochopíme, budeme cesta a budeme láska, budeme realizovaní v existenci, že jsem ten, koho jsem hledal. Jsem láska a vše ostatní pomine.