Odpuštění

Mnoho se o tom píše, mluví. Že bychom měli vlastně odpouštět. Odpustit sobě za své chyby, protože kdo jiný by to měl udělat. Odpustit i ostatním, že chybovali, protože třeba ani vědomě nevěděli, že někomu ubližují. Ale i odpustit těm, kteří ublížili vědomě. A to už nejsou tak jednoduché záležitosti jak na první pohled vlastně vypadají.

Odpuštění je potřebné, aby se uvolnila naše energie. Aby jsme ji dostali zpátky. Aby nás nezraňovala, neblokovala. Abychom se mohli v klidu znova volně nadechnout. Abychom mohli spokojeně žít. Aby jsme byli šťastní a aby nám v tom štěstí vlastně nic nebránilo. Ale ono vlastně brání to, že jsme nepropustili dostatečně minulost. Že se držíme něčeho, co v nás samých vytváří blokaci, problém a někdy pak i zdravotní potíže. A spousta věci pramení z toho, že neumíme odpouštět. Tak to jen pro začátek. Dozvíme se tedy, že odpuštění je dobré, důležité a navíc dokonce i velmi potřebné. A teď onen kámen úrazu. Jak na to. To pravé odpuštění se děje opravdovým rozpuštěním negativních emocí z právě oněch traumatických událostí v našem životě. Nemusí všechny být jenom traumatické, určitě najdete škálu situací a věcí, které zapříčinily zlost, nenávist, bolest, křivdu. Prostě nám nějakým způsobem ublížily . A co s tím dál. První vlastně musíme jít do sebe, a uvědomit si, co v našem životě zapříčinilo onu bolest. Kde jsme zakusili jistou křivdu. Kde nám bylo vštěpeno cosi, co si přenášíme sem, do současného stavu bytí. Když se nad tímto zamyslím, dojdu k poznání, že takových věcí je v mém životě kvantum. Od mého útlého dětství, dokonce dnes si i dovedu vybavit, co všechno mi mohlo ubližovat již v prenatálním období. Nejsem žádný zastánce terapeutických sezení, magických cvičení, regresí ani žádných dalších jiných zásahů do vlastního energetického pole. A to z jednoho důvodu. Takový terapeut vidí jen část problému. Může vám jej na dálku nebo za vaší přítomnosti odblokovat, v regresi dokonce ani sami pořádně nevíte, co se s vámi děje, neb jste v určitém stavu spánku (nebdělosti). A i když se vám ony špatné děje odblokují, jaký to má potom následek. Duše, která nebyla připravena na takovou změnu energie se s tím vyrovnává různými způsoby, najednou přijde k situacím, které za starých okolností by dokázala přejít, nebo řešit. Ale podle nových odblokovaných událostí jste nebo můžete být vystaveni tomu, že budete muset mnohem více čelit energiím, na něž nejste zvyklí. Protože zákonitě se dostaví nové zkoušky, zda tuto situaci již umíte zvládnout. Takže si všichni dovedeme asi představit, že se může stát, že tuto situaci nezvládneme. Protože její energie bude vysoká a bude se od nás očekávat, že již s tím umíme pracovat, neboť prostředí, do něhož vstupuje taková to zkušenost není zablokována. Tudíž může do vás vstoupit kvantovou energií, a vy si budete muset umět poradit. A pokud nejste na ni připraveni, stane se vlastně možná pravý opak toho, jak by jste na ni měli vlastně reagovat a rozpouštět nově vzniklé situace.

A když nad tím vlastně přemýšlím, odpuštění je základním stavebním kamenem pro náš posun v tomto životě. Posun na poznávání duchovních procesů. Něco, co v duchovním světě je jednou z velkých zatěžkávacích zkoušek. Něco, co když dobře pochopíme a odpustíme, nás vynese na světlo. Energie odpuštění se podobá energii soucitu. Pokud znáte pocit soucitu a víte, jak mocný je to nástroj ve vesmíru. Jaká je to zkratka na duchovní cestě za poznáním, můžete si připodobnit odpuštění tomuto. Jeho zákonitosti jsou velmi podobné. Máme-li s někým druhým soucit, může to být příroda, zvíře nebo člověk, tak se nám dostává dovnitř našeho těla určitá světelná a teplá energie, která provází nás a soucitný element na vyšší úroveň lásky. Když si představíte, jak funguje požehnání a energie milosti svatých bytostí. Třeba Maria. Není to vymyšlená postava. Je to živoucí světlo, energie. Toto světlo je věčné, stejně jako Kristus. Je to princip. Princip matky ochranitelky. Kdo se pravidelně modlí, nebo má procítěnou modlitbu. Dokážeme tento princip snáz pochopit. Ale odpuštění, soucit nebo milost není jenom pro vyvolené. Je to princip a když se k němu přiblížíme, dokážeme jej také poznat. Tato milost přichází oním principem odpuštění či soucitu. Modlíte se, nebo máte potřebu se odevzdat. Odevzdat vlastně principu milosti. Přijít k onomu odpuštění. A děje se to na příklad za těchto procesů. Odpusť mi Bože, že jsem takto činil, uvědomuji si nyní tuto chybu a žádám tě o odpuštění. Když takovou větu myslíme opravdově a vážně, dostaví se pocit od nebeské bytosti a jejího soucitu k nám samotným. A toto dokážeme vnímat a procítit. Její teplo, její lásku, její sílu, její požehnání, její velikost a jemnocitnost. A vnukne nám ji jako své niterné ticho. Takovéto procesy se vlastně dějí v naší vlastní tichosti. Uvědomování si. V zastaveních, v okamžicích obrovské prázdnoty se vším okolním světem a obrácením se do vlastní hloubky a pročišťováním našich vnitřních tužeb. I těch, které jsou skryty sami před námi. Jsou skryty v nás natolik, že abychom je objevili, většinou musíme něco velkého nebo zlého zakusit. Když zakusíme takovou velkou bolest, procitne nás do té naší vnitřní hloubky a otevře ony kanály k odpuštění, procitnutí, soucitu nebo milosti či pokory. Těch procesů se v životě děje velmi moc. Takže nechci definovat jedno druhým, protože každé má své příčiny i důsledky.

Abychom se tedy naučili odpouštět, tak aby to mělo vlastně nějaký efekt a účinek. Musíme na tom sami obzvláště pracovat. To nás moc nikdo nenaučí. A i když si to vlastně uvědomíme, jak jednoduché to může být, a i když si o tom přečteme hodně knih, nebo nabudeme mnoha vědomostí na přednáškách a různých sezeních. Jedno je velmi jisté, praxi za nás už nikdo neudělá. To se musíme naučit my sami. Můžeme si namlouvat dokonce, že už tomu rozumíme a víme, a přesto to stále nemusí být to pravé odpuštění v tom jeho pravém smyslu. Takové, které opravdu ty strasti v nás rozpustí. A ty strasti jsou někdy poměrně dosti velké, silné a protože jsou tak bolestivé, drží se nás jak klíště. Ne a ne se jenom tak vzdát a pustit. Svírají nás jak okovy. My máme potom za to, že nás i ti druzí tak svírají, že nám oni ubližují, že vesmír není přátelský. Že se dějí věci, mezi nebem a zemí. Že nerozumíme ani tomu, jak jsme k takovým věcem přišli. A za co jsme si je proboha tak zasloužili. Lamentujeme. Utápíme se v tom. Nevíme kudy kam. Jak. Začínáme znovu a znovu. A přesto se nám dějí dosti podobné věci. Neopustily nás ony problémy. A proč? Dějí-li se a opakují. Hádejte proč. Protože jsme dostatečně neodpustili. Nebylo to dostatečné. Pořád v nás zůstalo kus čehosi, co nás drží v těch okovech, v té minulosti. A drží nás to a nám se zdá, že se věci opakují stejným směrem. Tak pokud toto znáte. Máme teď odpověď. Nedostatečně jsme si odpustili. Sobě, druhým nebo těm okolnostem. A když se opravdu zamyslíme, uvědomme si. Uvědomme si, že tu jsou, že je máme. A že nám způsobují nemalé obtíže v tomto životě, v této přítomnosti. Vlastně se nám stále připomínají, až do té doby, kdy na to přijdeme. Jak je vymanit ze sebe. A to jak, je pouhé odpuštění. Ale tak pouhé už zase není, protože je to i dost těžký úkol. A někdy bych řekla, jeden z těch nejtěžších.

Když mám odpustit sobě, že si ubližuji. Je to fajn, řeknu si je to můj život. Nějak se tím potom víc netrápím, a jdu si dál. Tím svým životem. A ubližuji si dál. A pak si zase řeknu, vždyť je to můj život, nějak se s tím poperu. Ale přijde doba a opět se trápím. Jdu sám proti sobě. Ubližuji si totiž. Nedokázal jsem si ani vlastně odpustit to, že si ubližuji sám sobě. Zase přijde to mé fajn. To se nějak zvládne. Ale když už se toho děje moc, už to nezvládám, už nemám kam ani zavolat o pomoc. Co potom. Jak dál. Vím, že když přijdu k lékaři, rozhodně že mám tento problém na mne nepozná. Napíše mi nějaký lék, abych se uklidnila, ale ono se to nevyřešilo. Jenom na to teď nemusím myslet. Ale pak přijde další událost, a ona se mi sama opět připomene. Víš, že si ubližuješ? Víš, že s tím nic neděláš? Víš, že ti druzí ti v tom nepomohou? Víš, že musíš si na to přijít sám. Těžké že?

Odpustit. Dnes odpustit první tedy sobě. Odpouštím si své vlastní chyby. Odpouštím sobě, že jsem si ubližoval. A pozor, rozhodně bych se nepouštěla do silných slov, tak a teď už to dělat nebudu. To si opravdu neříkejte. Víte, co se stane. Pokusíte se o to znovu. To je totiž důsledek toho, že chceme změnu, ale že nejsme ukotveni v nástrojích, jak ji změnit zcela a definitivně. Proto, nedělejme žádná definitivní rozhodnutí ledabyle. Můžeme je dělat, ale připraveně. A postupně. Kam spěchat? Vždyť jsme teď teprve objevili nástroj, jak s tím pracovat. Není důležité jak moc rychle se posuneme, důležitější vůbec je, že se posuneme. A jak nám to bude dlouho trvat vůbec nevadí, to že jsme se tudy vydali, to je na tom to nejpodstatnější. To je náš vnitřní blahobyt. A jak si jej budeme spravovat, bude už taky jenom na nás.

Víte i dost chápu, že jsou témata, na které jsme doposud v životě nenarazili, a nebo že jsou lidé, kteří když čtou tyto řádky, ví přesně o čem mluvím, a představte si, že bych si přála, aby to bylo srozumitelné úplně stejně jako jedněm tak i druhým. Tak pro tyto případy bych chtěla uvést jednu hlavní věc. Duchovnost není záležitost náboženství. Duchovnost je záležitost našeho ducha. Stejně jako máme tělo, máme mysl a máme svou duši. Tyto tři věci jsou od naší osobnosti defakto neoddělitelné. Jednou přijdeme do bodu poznání, že vše v tomto vesmíru je od sebe jistým způsobem neoddělitelné, byť tyto věci momentálně vnímáme a chápeme jako oddělené. Je to dané uspořádáním vesmíru, ale těmito otázkami se v této části nechci zaobírat, zašli bychom někam daleko, ale první si musíme uspořádat ty základní principy. A jedním z nich je umění odpuštění. Pokud se to naučíme, jsme na duchovní stezce. Sami o sobě. Byť třeba s náboženstvím, vírou v Boha nemáme doposud nic společného. Odpuštění ale dokážeme pochopit, vnímat, nebo vědět, že tento princip existuje.

A toto známe úplně všichni. Víme, že se na nás máma nezlobí, když vylijeme hrnek s čajem na stole při snídani nebo večeři, automaticky nám to rovnou odpouští, i když si pod nosem brumle, kdy už se to konečně naučíme. Víme, že když jsme donesli domů čtyřku nebo pětku z nějakého předmětu, bylo echo po domě, ale za nějakou dobu se na to dost zapomnělo. Vyrostli jsme na hromadě odpuštění od našich rodičů. I v zaměstnání jsme dělali chyby, učili jsme se a někdo nám to odpouštěl. Musel, co jiného by mu zbývalo. Kdyby nám šéf neodpustil zásadní chyby, užíral by sebe i svou firmu a nikam by to nevedlo. Všichni se chybami vlastně učíme a odpuštění k tomu automaticky dost patří. Že příště už budeme chytřejší, dokonalejší a lepší. A dokonce jsou i učitelé, kteří takovéto naše chyby uvítají, protože vědí, že bez nich, bychom chybovali stále. Ale díky oněm chybám jsme vyrůstali v dokonalého člověka. Ten, který umí své řemeslo řádně, precizně. Takový člověk se toto řemeslo přece jen učil těmi chybami, které v budoucnu věděl moc dobře, jak jim předejít. A tam rostla naše hodnota. Chyby byly součástí této hry a odpuštění bylo stejnou její součástí. Proč tedy nejméně dokážeme odpouštět sami sobě? Většinou proto, že si ani neuvědomujeme, že k sobě máme mít stejnou úctu a stejnou trpělivost, jakou s námi měli rodiče v dětství, nebo šéf, když jsme vstupovali do nového zaměstnání. Je to ten vztah k sobě samému. K našemu vnitřnímu duchu. Ten je velmi vzdělaný, ale protože málo s ním komunikujeme, o to víc se nás snaží vehnat do situací, abychom se k němu přiblížili. A to je duchovní práce, a nemusíme kvůli takovéto práci nikam daleko od sebe chodit, nemusíme druhým dokazovat naši velkou zbožnost tím, že půjdeme každý týden do kostela, nebo že se viditelně a zbožně modlíme. Modlitba probíhá v absolutním tichu. Tichu, které odstranilo ruchy okolního světa, aby se vnímalo uvnitř sebe sama. A to je princip meditace. Takže ten, co chodí do kostela, a ten co doma medituje, dělá zcela stejnou věc. Chodí se věnovat svému duševnu. Ještě je mnoho jiných cest. Nemyslím teď mešitu, nebo že existuje evangelický kostel od katolického. Nebo židovské a jiné náboženství a cesty. Narazíme na světové tradice, ať je to budhismus, hinduismus. Dokonce si mnoho z nás uvědomuje, že bojové umění a sporty, jsou ty samé principy. Že mniši v šaolinském klášteře dokáží až nadpřirozené způsoby ovládání vlastního těla i mysli. Že tradiční východní a japonské umění je vázáno stejnými principy. Vzdělávání ducha stejně jako mysli. Nakonec zjistíme, že je zcela jedno, jaké to učení si vybereme, nebo dokonce si nevybereme vůbec žádné a jsme sami se sebou. Sami v sobě. Se svým rádcem a učitelem zároveň. Se svým rozumem v harmonii se svým srdcem. Protože oba mluví a promlouvají a někdy se musíme rozhodovat, komu se má dát vlastně přednost. A když se usadíme do toho ticha, začne promlouvat i ten třetí. A to je naše duše. Zasvěcenci promlouvají ještě jinak, utichnou svou duši a naslouchají dalšímu hlasu, a tím je univerzální vědomí. Existence sobě vlastní. Ale každý z nás, někdy dovede i toto pochopit svým vlastním vnímáním, že když spíme a sníme, míváme sny, které mluví z našeho podvědomí. I podvědomí je osobní a neosobní, nebo kolektivní. Najdeme celé další spektrum promlouvajících. Jsou tu astrální sféry a z nich mohou k nám promlouvat další jiné bytosti. A těch je ve vesmíru hodně. Stejně jako my tu máme křečky, morčata, králíky, a jiné zvířátka. Tak v astrálních světech je to dost podobné. Jsou zde bytosti, které mají jiná životní uspořádání, než my tady na Zemi. A jejich existence je nám tak nějak utajená. Protože k tomu, abychom je dokázali vnímat, naslouchat, či komunikovat. K tomu je třeba hodně velkého ztišení. Ne nadarmo se odjakživa psaly a vykládaly pohádky. Vytvářely našim dětem svět a představy, ale taky různá poučení. Pohádky platí do dnes. Pohádky nejsou jen vždy vymyšlené příběhy. Některé jsou natolik skutečné, že sami jsme si domysleli, že jsou na tolik neuvěřitelné, že do našich životů realisticky nepatří. A to je možná chyba. I spoustu věcí ve vesmíru máme za neuvěřitelné, a potom některé věci nazýváme zázraky. Pro ale existující svět, jsou to běžné skutečnosti. Ale tady už od odpuštění opravdu dost odbíhám. Chtěla jsem tím naznačit, že jsou věci běžné nebo neběžné, podle toho, jak se nám utvářela v minulosti představa o tomto světě. Na odpuštění především čekají bytosti, které v současném světě jsou za jistými břehy fyzična nám viditelného. Určitě každý z nás ví, že když nás někdo v životě opustí nebo odejde na onen svět. Mnohdy jsme si nestihli říci to podstatné. Citový svět sám o sobě je velmi zapeklitá záležitost. Bojíme se ukazovat své city, aby nebyly zraňovány. Pro muže ta výsostná záležitost. Z jejich hlediska působení citu vzniká a žije v jejich skrytém světě, neodhaleno běžnými viditelnými prostředky. Tak, že vám muž desetkrát za den neřekne miluji tě. Ale koupí vám kytku, zaveze vás do obchodu, vydrží s vámi hodinové nákupy, ženské prostoje a bůh ví co ještě. Všechno toto jsou jeho city k vám. A tím vlastně říká, stojím tady, vedle tebe a miluji tě. Kdyby to tak nebylo, nechal by vás tam kde jste, samotnou na všem vyřádit a šel by radši na pivo. Jsou muži, kteří ženám doma pomáhají s běžnými věcmi jako je mytí nádobí, vaření, uklízení. A přesto, že to berou za čirou ženskou záležitost, podílí se na ní taky. Z lásky. Láska má vlastně mnoha podob. Můžete teď zasmutnit, že nic váš muž z tohoto vlastně nedělá. Ale třeba vozí děti do školy, nebo je vezme do kroužku, nebo si najde jinou činnost, v níž vám ulehčuje váš život. Je třeba tyto věci ale vnímat. Nikoliv si myslet, že jsou to jeho jen povinnosti, či samozřejmosti. A k odpuštění jež na něj čekají zrovna tak jsou lidé, kteří z našeho světa odešli, ale přesto mezi námi zůstaly nedořešené záležitosti.

A byť jejich hlasu neuslyšíme, my sami můžeme promlouvat k nim. Propustit je do světa kde již nyní jsou, požehnat jim naší láskou, naším odpuštěním za to, co jsme si nestihli v životě říci. Klidně jim to řekněme. Nemyslete si, že jejich duševno, naše zprávy nezachytí. Právě ony mentální a podvědomé záležitosti tento prostor bezpečně čistí. Tehdy, pokud na ně myslíme. V duchu dobra a odpuštění. Je to i pro ně propuštění. A jejich odpuštění k nám zpětně. Když mi zemřel můj otec, náhle a dost nečekaně, v době v níž jsme mohli být vedle sebe, jsme ke konci jeho života zase tolik u sebe nestáli. A když odešel, a nerozloučil se fyzicky, mé já se s tímto faktem muselo vyrovnat. Jako šestnáctiletá holka nepřipravená do krutého světa, před kterým jsem právě pravidly mého otce byla chráněná, jsem nějak rychle jeho působení a ochrany pozbyla. A stalo se moc událostí a věcí, které by asi ani nemohly nastat, kdyby tady byl. Takže ve svém podvědomém duchu jsem mu mohla vyčítat spoustu věcí, že mne opustil, že tu nebyl, že ani nevím jak a kolik mě měl rád. Atd. Dnes uběhlo tomu již přes dvacet let. Potkávali jsme se ve snech. Vnímala jsem tam neobaleně, jaký postoj k němu vlastně mám dnes. Takový, který bych snad ani za života neuměla projevit. Skrze třeba naše vlastní citové bloky. I on mi byl zajímavým způsobem schopen sdělovat svá poslání a zprávy. Ale ta vnitřní potřeba jej mít u sebe, blokovala oba naše světy. Jeho, že nemohl odejít a sdělovat, co by chtěl vlastně říci tady a můj postoj bránil jej propustit, protože jsem jej tak moc potřebovala. Byť jsme měli opačné názory ve svých životech, v mnohých mne dosti ovlivnil. A protože některé věci nebyly včas řečeny, zůstaly v nějakém vzduchoprázdnu a zůstaly potřebou, kterou jsme si museli sdělit. Přesto jsme si je sdělili. On z jiného světa, já z tohoto pozůstalého. Ukázala jsem mu, že byť všechno nebylo dobré nebo ideální, v sobě nosím ve skrytu duše to nejčistější co mu můžu dát a on mi poslal svědectví své. Odpuštění ale v takovém případě nutné je a bylo. Odpustit jemu, že se vydal cestou, kterou jsem neočekávala. A že jeho cesta měla svůj důvod, který nešel změnit nebo ovlivnit. A pak jsem musela a musím odpustit i sobě, že následovaly mé cesty různými propastmi, které jsem musela překonávat bez jeho fyzické přítomnosti. A zrovna jich bylo docela hodně. Takže potřeba odpuštění tkví v tom, že si musíme sami přijít na spoustu věcí v životě, které máme propustit, kterým z nich všem odpustit. Pak se naše těla pročistí tak, abychom mohli v klidu duše pokračovat dál.