Kapitoly a texty blogu 2016

        stránka pro rychlé myšlenky:

Komunikace s Bohem je komunikace s naším vnitřním Já. Musíme se ale naučit, které vnitřní já je opravdové a které je závojem našich pouze myšlenek.


Komunikace zla, je komunikace s naším hrdinským egem, 

sebecentrismem i někdy postavením, a taky s vědomím své vlastní neomylnosti.


Všichni jsme si rovni. Všichni jsme částí jedné jednoty. Pohlížíme na svět a své bližní takto každý den?


Ubližuješ-li tomu, komu jsi život nedal, jehož krev nenahradíš, přestaň s tímto zločinem.

Světový den za ukončení utrpení zvířat při přepravě 

29.srpna od 16 hodin na Václavské náměstí v Praze 2016


Událost: https://www.facebook.com/events/344708262526945/
Celá verze videa: https://www.youtube.com/watch?v=lOVtq-M0-Is

Dnes si doba vybírá

Omezit potřeby, omezit potřeby a omezit potřeby.

Co tak jednou po všem netoužit? Co tak jednou mít čas věci vyřešit? Co tak jednou se zastavit a jenom být? Co tak dělat věci jen jak plynou? Co tak jim dát prostor a šanci? Třeba i sobě? Proč být stále mezi lidmi a povinnostmi uvázaný? Co třeba opravu jeden den jen využít pro nic nechtění. Nic nechtění není nic nedělání. Nic nechtění je naplnění toho, co už je. Naplnění prostoru a poděkování. Vděčnosti, že to co právě je a máme, je to místo a ty věci, které jsme si zasloužili. Umějme je podpořit. Podpořme svět tím, že nechceme jen pořád víc a víc. Nejbohatší jsou ti, kteří vědí, že chtění konce nemají. Ten kdo pozná tyto pasti, to ten, který se uskrovní. :-) A ten pozná - jaké štěstí je za nimi.
Za netužbami, svazující lid do neklidu. 


Přestává mne bavit moderní filozofie člověka, že všechno je snad jak má být, stačí že budeme pozitivní. Ale přiznejme si, jsme opravdu pozitivní, nebo se o to jenom zatím stále snažíme? Ach ano, i snaha se počítá, ale v rychlosti toho, jak se události mění a změní - bychom měli na tom opravdu intenzivně pracovat.

V druhém případě, a to velmi poslední dobou pozoruji, dochází k špatně interpretované duchovnosti. Např. Já jsem Tvůrce. Ano - ono to tak je, tvoříme svou realitu, ale kde je pokora? Kde je uznání Božské podstaty? Kdy ji dennodenně vychvalujeme? Kolikrát se bavíme o Stvořiteli a kolikrát jen o tom, co všechno Já zmůžu, když jsem tvůrce?

Na místo "pocházíme ze světla" propagace "ohně", protože tam všechny zařadit můžeme i rozumem? Ale mám ty vlastnosti onoho ohně s onou pokorou? Uznání božského neomylného díla se všemi důsledky souvztažností našich činů a směřování?

Víme opravdu kdo Jsme? Nebo se to jenom domníváme? Víme odkud přicházíme? Víme co se děje na přechodu mezi životem a smrtí? Víme kde se v okamžiku smrti ocitneme? Víme co se stane za pět minut? Pokud jste schopni na tyto otázky neomylně odpovědět, můžete mi říci, že jsme snad všemohoucí? Nebo se to jenom domníváme?

Zamysleme se v jakém levelu se to vlastně každý nacházíme, protože každý nejsme na stejné úrovni. Ale přitom ona pokora zabraňuje egu se domnívat, že všechno je v jeho moci. Není, protože kdyby tomu tak bylo, už by lidstvo Zemi zničilo. Díky Bohu, že jsme všichni někdy natolik omezení, že se to stát nemůže!


Stejně tak se i stalo, že povědomí o naší vlastní hymně národa jsme velmi neznalí. Jak se může stát, že nám z učebnic je vynechána? Proč to tak je? Proč nemáme být hrdí na své předky a na odkaz, který nám zanechali? Že měli odvahu i pokoru, bojovat za náš národ a že sami se modlili o jeho ochranu. Kdo to dělá dnes? Kdo je hrdý na předky, kdo je uctívá - jejich práci, která nám zabezpečila blahobytný příchod do této krajiny? Kde se stalo, že všichni na Boha zapomněli? Modlím se, aby nás nepotrestal za to, že jsme ho tak dlouho ignorovali!


Očekávání a příchod

Tak jak se blíží konec starých časů a příchod nového, tak je důležité taky nechat vstoupit světlo. Je možné, že přijde. Ale pokud nemáme v sobě uklizeno, nebude vidět. Tak jako nevíme, koho vlastně potkáváme zdánlivě i náhodně, i tak se jeho síla projevuje. Nečekaně, ba dokonce někdy jakoby (náhodně) nevhodně. A prozkouší nás, z dovednosti přítomnosti. Co vidět nebylo, jednou shlédneme. Kdyby dnes měl Kristus vstoupit na náš práh, do našeho domu. A je vlastně očekáván už po věky věků. Co mu nabídneme?

Je na cestě. Přijde a sestoupí ve svůj daný čas. Ten čas nám byl věnovaný. Zde na planetu Zemi. Proto jsme sem všichni houfně přišli. Všichni jsme na něho zvědaví. Jak bude asi vypadat, jak jej poznáme? Ale on se nás ptát už na nic nebude. Prostě přijde nezvaně.

Pracujeme na tom dnes a denně? Že až přijde, neodejde? Bude se mít na co dívat? Bude mu mezi námi blaženě? Bude potěšen tím, co vidí? Bude vůbec přijat? Ale on už sestupuje, jak dlouho mu to bude trvat nevíme, jedno jisté je, že pro něj čas hraje bezpečně. Ten čas, který si tu počítáme. Ten čas, který tady žijeme. Ten čas, který mu buď věnujeme, nebo taky ne. Zamyšlení pro dnešní den je takové 

- "jsem připraven čelit opravdové realitě"?

Pokračování:

Ale není to hloupá realita, spatřovat nespatřitelné a nemluvit pouze o tom, jak věci jsou a nejsou vlastně běžně uchopitelné. Z běžně realistického pohledu totiž vidíme jen to, co je oku zřejmé. Tak jsme byli jaksi naučeni. Co kdyby Vás ale někdo donutil podívat se za? Za hranici toho, co jsme dopustili - že vidět můžeme? Když někdo vidí čakry, auru, jiné bytosti, které reálně v našich očích neexistují, budeme jejich pravdu potírat, jenom proto, že my to vidět nedokázali? Budeme mluvit o tom, že nic nad námi není, protože tam nevidíme? Budeme se přesvědčovat, sami sebe, že víme jak to je? Tak k dalšímu podnětu, který jsem na to téma obdržela, že nic není pravda, dokud si neodpovím na otázku, proč by to být pravda měla. Pokud najdu důvod, proč, tak se nad tím mám dál zamýšlet.

Jenomže až tak jednoduché se mi to zase nezdá. Argumentů má lež miliony, proto aby mohla realitu posuzovat jenom svým pohledem. Najdeme miliony důvodů proč to tak není, nebo být nemusí. Milion očí a milion světů.  A přitom stále jeden. Ale to je téma k diskuzi. Bohužel ale víra má své zákonitosti. Víra není nijak slepá. Víra je vědomí, že připouštím, že tu je. Že tu něco mezi námi je a existuje. 

Nebavím se o Kristu tedy jako o spasiteli, který sestoupí z Nebe a nabude své vlády. Ono tak pohádkové to zase není. I dkyž doslova i je. Ale v právě v té realitě, kterou si neumíme vypochopit. Kristova energie je vševědoucí a všudypřítomné světlo, to je Otec, jež zmiňuje, syn i duch svatý. Všechny tři v jednom. Tudíž je na nebesích nějaký otec snad? No je, ale v jaké podobě? Podobou je všechno spatřitelné i nespatřitelné, toť náš otec vševědoucí. Syn? Syn. Syn či dcera. Je to dítě. Je to dítě Stvořitelovo, tudíž zase všechny děti, jsou děti Stvořitele. Všichni. A kdo je ten duch? Átmá, ParamÁtmá. Naše vnitřní spící vědomí. A proč spí? Protože si myslíme, že není. Ale je, já tu jsem, Vy tu jste. Někdo tu prostě je. Existuje. Někde jsme. Jde toto popřít? Nikoliv. Tak to je ten duch svatý.

Ovšem do realizace tohoto nám zbývá ještě hodně cest. Než se nejen probudíme, než taky uzříme, že jiné cesty ani není. Všechny vedou do Říma. Kam? Tam, odkud se duše naše zrodila opravdu a tam zase zpátky směřuje. Jenom pokud ji uspáváme, tak běduje.

Dobrou noc, dobré sny a přeju takové, které Vás ze snu vyvedou, vyvedou Vás z pocitu, že jdeme proti někomu. Jediný, proti komu může člověk jít, je proti sobě samému. Proti svojí podstatě. Ale ikdyž půjde proti ní, stane se, že jednou se bude muset uvědomit, že celou dobu jde vlastně proti sobě. Tento okamžik Vám ze srdce všem přeju, až se toto stane, v ten den budete svědky zázraků, které jste doposud neviděli.



Kristova filozofie

Co jsi tedy komu kdy učinil. Učinil jsi mne. Protože jsem ve Všech obsažený.

Kdykoliv jsi ode mne odvrátil svou Tvář, odvrátil jsi ji sobě. Protože zákonem vesmíru se ti bude dít to samé. Aby jsi to jednou pochopil, proč jsem jej tak stvořil.

Chápajícímu nadohled, slepému do dáli.

Když jsem přišel snášet bolesti, tak ne proto, že jsem byl v minulosti zlý, ale protože zlo nemělo kudy odtékat, vzal jsem si kus na sebe. Dokázal by jsi to také?

Když mne poprosíš o odpuštění, budu přemýšlet první, zda ty chyby neuděláš znovu. Pak ti raději věnuji zakušení onoho plodu tvé činnosti. Když mne budeš prosit znovu a znovu, dám ti co chceš, ovšem až do té doby, kdy pochopíš, že pokoru dám jenom tomu, kdo si ji zasluhuje.


Jak se pročišťovat?

Zkuste pomocí čaker, od jedna do sedm projít si všechny ty vlastnosti a možnosti. Zpytovat sám sebe. Přestat vinit okolí, z toho co se mi samotnému nevede. Přestat se zlobit, rozčilovat. Přestat i sebe vinit. Přestat řešit a srovnávat se s druhými. Začít vše milovat. Celou planetu Zemi se vším živým, co se zde vyskytuje. To ale neznamená, že když se někdo chová nedůstojně a nepřiměřeně, že mu budu ve všem spolu-argumentovat. Nechám ho tam kde je. Já sám jdu dál. Za další: negativita, strach a vše s čím nesouhlasím, vymanit ze svého života. (Těžké že?) Dělat to je dobré. Dostala jsem informaci - dělej, jen to co máš rád. No ale, to potom člověk by se nedočkal snad ani všeho - co by chtěl, nebo má rád. Lepší je pro mne ta varianta, nedělat nic, co mi jde proti srsti. Nebo co mi ubližuje. Nebo to, co nemám rád. Taková selekce způsobuje, že vzniká prostor jen pro to samé dobré a v tom je člověk rád. A když je rád, tak dělá všechno co má rád. Docela jednoduché. Vděčnost a být šťastný tam kde jsem a s tím co mám. To je suprová výhoda. 

Máte se tak skvěle?

Tazatel: "Jak bychom měli jednat s ostatními?"
Ramana Maharši: "Žádní ostatní nejsou." 


Co znamená milovat

Pět věcí pro pořádek - přejít na odkaz..

výňatek:  "Ten kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi. Ten kdo má rád zvířata a jí je, ten je pokrytec."  

Mít rád neznamená o tom mluvit ale činit... Mít rád, znamená tvořit svět hezký, nikoliv mu ubližovat. Mít rád znamená milovat a nepřestat. Milovat znamená opustit všechno pokrytecké... Milovat znamená, neohlížet se ani na to, jak před světem vypadáme. Milovat znamená ho nejen chápat, ale dělat všechno proto, abych měl být za co, na tom světe vůbec hrdý... Milovat znamená, že to ten druhý pociťuje.

Každý akt, který zabraňuje utrpení zvířat je velkým počinem, začíná to vlastním uvědoměním, proč nejíst maso a jiné výrobky a potraviny nám dnes produkované k devastaci populace, inteligence a k výrobě produktivního stáda ovcí z lidí, jako produkci k pohonu vyšších kruhů pro manipulaci. Kdo se zaobírá těmito otázkami, přijde k poznání, že vymanit se z kruhu manipulace je velmi nejednoduché, ale každý krok se počítá, i takový. Že se stane někdo prostě jen vegetariánem, protože za svůj život ušetří 1500 zvířat porážky. Produkce totiž naplňuje poptávku a snaží se ji neustále (poptávku) vyvolávat. Říci ne, toto kupovat a produkovat nebudu už dnes znamená velkou čest, protože tím se automaticky takový druh produkce (devastace) snižuje. Za další uvádět věci na pravou míru, zvěřejňovat to, co očím není zřejmé je další z těchto odvětví činnosti. Každý dělá co umí a co je pro něj podstatné. Někdo jenom mluví, ale někdo jiný opravdu něco dělá a snaží se. Někdo se ani nezamýšlí. To je výsledek dnešní společnosti, být ve stádu znamená - chovat se jako stádo a ignorovat vše ostatní. Komu je planeta úctyhodná, vzácná a posvátná, ten se k těmto životním otázkám nejen dobere, ale začne je naplňovat a chránit to, co populace se snaží (díky moci a zisku) zničit. Až to bude zničeno, pak se teprve budeme otáčet a řešit co jsme měli dělat jinak? Na to by pak bylo velmi pozdě. Myšlenky Indiánů jsou velmi prosté a jasné. Až nebudeš mít člověče ani jeden strom a přírodu k obživě, pak už ti nic nezbude ani ke změně, dnes je potřeba přemýšlet a jednat tak, aby naše děti měly kde a v čem žít, protože my jim zodpovídáme za to, v jakém stavu planetu předáváme, chráníme nebo ničíme. Je to na všech. Ne na jednotlivcích. Je to a záleží na všech a na kolektivním vědomí a kolektivní vědomí říká, že je dost chytré na to, aby vědělo jak k člověku promlouvat. :-) Kdo dnes nic nedělá, to je to stejné jako přímo vraždit.

Rozhodčí a ďáblova lest

Nebavím se pořád jen o Bohu, někdy i ta druhá strana vyžaduje naši důslednou pozornost. Proč a v čem? Jak by řekl jeden člověk, neznalost a nevědomost o tom, proti čemu dnes vlastně stojíme a čelíme nás dovádí k zamyšlení, že bez zviditelnění druhé strany, pochopení jejich vlastností a rozlišení co je co, se vlastně nikam nehneme.

Nemůžeme bojovat proti soupeři, kterého vlastně nepoznáváme. Kdo jím je? Co se skrývá pod názvem odvrácené strany Boha? Dnes se dočteme spoustu informací o tom, jak je to s transformací energií, o egu, o jsoucnu, o západní kultuře, která popírá duchovní principy a o východní kultuře, která se řítí do západní. Co dnes oči vidí, to chtějí poznat. Svět se stal globálním a východ se jaksi sjednocuje západem. Ale je to i naopak? Začíná si západ uvědomovat konečně kvalitu východu a naslouchat? Bude to tak, že se spojí ty myšlenky Freuda s Budhismem? Jak popisuje Keneth Wilber,  že by nejraději očekával "svatbu Freuda a Buddhy"?

Docela bych se tomu vážně nedivila. A to z jednoho důvodu, nic není od nás dál, než v nás. Tzn. že všechny části vesmíru ať ve vesmíru, tak i v sobě nalezneme. Tak proto i souzení toho špatného je výsledkem našeho nepochopení sebe sama. Protože všechno je v nás i naší součástí. Jak k nám může promlouvat boží dokonalost, stejně tak k nám promlouvá i její druhá polovička. Je právě to srdce mozkem o rozlišování, který právě v hlavě hovoří. A toto dokážeme rozlišovat opravdu jenom tou praxí. Že se na jednoho můžu dívat dvojím duálním způsobem, můžu se na něj dívat srdcem, můžu se na něj dívat racionálně, můžu se dívat s nadhledem. A můžu dokonce i vidět vše zde zúčastněné. A pak jak s tím naložit. Pozorováním sebe samozřejmě. Když chce člověk dosahovat dokonalosti, nebo se jí přibližovat, není tato cesta možná bez vlastní příčiny, úsilí, snažení, pádů i růstu. Pak nastupuje hlavní téma, které se zhostí ego, to jsem já. Začne se s tím ztotožňovat. Abychom včas poznali, co za zády se nám chystá, vše se odehrává právě teď. A tedy příčina je prostě v nás. Odvaha - slabost. Radost - smutek. Bdělost - zaslepenost. Rovnováha - chaos. Štěstí - mrzutost. Láska - zlost. Důvěra - strach. Obojí je přítomné, pokud se mu svolíme.

Kdo jsem právě já. S kterou z daných vlastností se ztotožňuji? A kolik je jich těch, o kterých netušíme, že nás ovládají? Ty zmiňovat právě nebudu. To je na podumání.

Jsem napálen, protože vnější svět mne utlačil? Nebo jsem osvobozen, protože vnější svět mne přestal ovlivňovat? Co je lepší? Svoboda a plnost přítomného ducha, nebo nesvoboda páchaná z moci ďáblova, která nás v tomto světě spoutává? Ale ta se v dnešních lidech velmi projevuje. A všichni ji dokážeme pociťovat. Kdy je tato moc eliminovaná? Až dokážeme odejít za hranice vlastního omezení se. A rozpoznat kdy mluví srdce.

Jak vypadá dnešní svět a nelidskost... je jedno, jestli je v té kleci tropický plaz, papoušek, kráva nebo její mláďata, každý jedinec, kterého čeká tento druh porážky je předmět našeho zamyšlení se, jestli Ježíš - když pronášel slova nečiň druhým, co nechceš aby činili oni Tobě, zda po dvou tisících letech jsme jako lidstvo schopni něco pochopit.. Jak funguje zákon kola zrození a smrti, zákon příčiny a následku, zákon který když je doposud, se může nějak změnit. Jediná cesta je cesta Ahimsá - cesta nenásilí, o které mluví Mahátmá Gándí, když řiká že Ahimsá je nejvyšší dharma ochrany. Formou čistých myšlenek, skutků - na všech úrovních.

Koupíš-li si steak, jsi stejný jako ti, kteří činí i takovéto činy. Nechceš-li vidět pravdu, nikoho to v kole zrození zajímat nebude. Stejně jako to mnohé nezajímá doposud, i když je to vidět. A tak přehlížení je jedna z forem násilí.

Když se říká, že kdo lže ten i krade. V tom je velké poučení, na malém řízku tolik zla totiž vidět není, ale ono postupuje, pomalu a neviditelně kupředu, k dalším a dalším hrůzným činům. Stejně tak jako když pro malou lež, se jiná situace stane větší lží až do stádia, kdy nám naše svědomí neříká vůbec nic, jako by nebylo. A proč? Protože jsme si zvykli se na něj nedívat. Tak jenom proto.

Kdo nepochází z lásky? Kým láska neprotéká? Je něco existujícího na světě bez lásky? Je vibrace v atomu nelásky plná? Je všechno pohromadě a celek udržováno energií bez lásky? Nebylo by-li lásky a její esence, nefungujeme, neexistujeme. Přistoupilo k Vám někdy velké zvíře? Kůň? Tygr? Slon? Gorila? Dovede si představit, co by jste v tu chvíli zrovna udělali? Vzali by jste pušku a strachy toho před sebou zabili? Jenom proto, že jste se cítili méně silní?  Méně láskyplní? Méně chápající i méně komunikující? Dovedete si představit, kdyby jste si odstranily ony bariéry mezi Vámi a daným divokým zvířetem a pocítili to co tam je opravdu? Asi by jste byli velmi překvapeni, že zvířata dovedou komunikovat, číst člověka, předávat mu zprávy, signály, řečnit a především milovat víc než člověk dovede. A protože tomu tak je, jenom člověk, který toto nedovede pochopit,  je schopen zabíjet..

Jak rozumět

Dešti, větru neporučíš, ale můžeš si postavit mlýn. Tak to udělá člověk chytrý. Člověk moudrý se s tímto nesmíří. Chce-li nalézt pravdu, chápe, že ji není jenom objevit, ale prvně taky zakusit. Potom může říci, poznal jsem, že toho vím stále čím dál míň. S každým novým poznáním. Když se do této fáze dostaneme, přestane být cokoliv mdlé. Vše je živé. Vše kolem Vás mluví. A komunikuje. Tak porozumět řeči přírody může ten, kdo se vzdal své představy. O tom jak to je či není. Protože o tomto to opravdu není. Dary přináší až s naším probuzením se. Probudit se znamená, nebo jak to lépe vysvětlit. 

Jsem duch a energie života. Jsem duch věčný. Jsem přítel vděčný. Jsem tu - abych rozuměl, že vědění je nekonečný. Tak dokud někomu ubližuji, nemohu mu rozumět. Dokud někoho špiním, nemohu jej vnímat. Dokud jsem nepročistil svého ducha od ruchu, neuslyším ho, ba mu ani neuvěřím. Ale my dnes víme, že někteří to umí. Že někteří s živočichy i rostlinami mluví. Čím to je? Je to projeveným duchem čistým. Nezakomplexovaným. Pokorným, vnímavým, naslouchajícím a bohu sloužícím.

Tento si může dovolit, zeptat se kam kráčíme. Ale protože my chceme, tak se tam i dostaneme. Uvědom si člověče, že každý strom je nejen živý, ale je mírumilovný. Dává vše, nežádá nic. Je mír sám o sobě. Je léčitel, je učitel. Je výjimečný každý v sobě. 

Chceš-li být jako ten strom, přijmi, že tu nejsme od toho určovat dnešní počasí. Buď ten strom a dávej ono ovoce, nebo přístřeší, nebo pozornost, nebo onu laskavost. Nebo ten stín v létě, nebo ten klid, když složíš hlavu pod korunu stromů. A než mne obejmeš, dovol se prvně, zda je mi to taky milé. A dej mi dar největší, dej mi své probuzení. Dej mi svou touhu, chránit mne. Dej mi svou lásku, nechat mne žít. Dej mi své všechno a nechám tě jít....

..za těmi opravdovými sny.


What to do better? Be better human. Be kindness.

Jak na to?


Když se chce, všechno jde..

Když se chce, všechno jde. Kdo takovou větu ještě neslyšel, že? Jenomže právě ta zkušenost a praxe je tím, co nás odzkouší, zda to tak v našem případě opravdu je.

Věřme, že funguje. Abychom věřili, musíme mít úplnou odevzdanost. Vesmír jak je veliký, tak je zároveň i dosti inteligentní. Jak by také nemohl být inteligentní, když bez jeho existence bychom nebyli ani my sami. A tak když se člověk rozhodl důvěřovat procesu životních změn, vnímá bezpodmínečně ukazatele své cesty...

Naučit se je respektovat, číst, důvěřovat jim a řídit se jimi. Když to tak neuděláme, vrátí nás o kolečko zpět a dá nám zakusit pocity, které nám jsou tak moc důvěrně známy. Jsou opakující se. Pak si říkám, musím toto prožívat stále? Čím jsem dál od minulosti, tím spíše se divím, že se mi to ještě děje. Že jsem na své cestě zase něco nepochopil. A tak nás pěkně v tom zase vymáchá. Abychom se vzpamatovali. 

Pokud se tedy brodíme v některých zkouškách dokolečka, tak jenom proto, abychom se naučili důvěřovat opravdově. Že vesmír a naše duše s námi má určité záměry, a když chceme popostoupit z cesty, velice rychle se ozve a řekne, tak tudy moje dítě ne!

Někdy je to tak, že se Vám pokazí auto, prostě nejede. Někdy Vás začnou bolet nohy a to docela hodně. Prostě vesmír říká - stůj. Tudy ne! Zastav se, popřemýšlej. Uvědom si, kde jsi a uvědom si, kam opravdu kráčet nutné je a kam třeba vůbec ne. Někdy je to naše mysl, která nás vytáčí do obrátek, že paralyzuje celý okolní svět. Najednou prostě vidíte jenom jeden cíl  a člověk si nechce přiznat, že vesmír je multifunkční nádoba, nikoliv jeden cuplík. V tuto chvíli je dobré si uvědomit, že se mysl někam žene a že není dobré ji vyživovat tím co si přeje. Že v tento okamžik je nejdůležitější se zastavit a vnímat, vnímat jak svět mluví - když přestaneme vysílat nekonečné žádosti.

Když se zastavíme, ztichneme, ztichne mysl, ztichnou pocity. Život i vesmír nabízí úžasnou televizi. Až se rozhodneme, že jej chceme vnímat, pozorovat, rozumět a porozumět, tehdy teprve přijde pocit harmonie. Že tu ta hra je. A že když hraje, je třeba vyměňovat občas role, ne vždy jen určovat směr, ale harmonicky i jej poslouchat z druhé strany. Kdo z tadyma hovoří, s tímto elementem umět komunikovat, nechat se vést, poznat pravidla hry. Je to totiž vzájemné působení sil. A když k nim takto přistupujeme, potěšení je na obou stranách zároveň.

Štastný

Jak být šťastný hned? Přijmout vše tak, jak je. Přiznat si, kde se všichni společně nacházíme. Že jsou věci i energie promísené. Že nic není jenom bílé nebo černé. Prostě takto v tom obojím nějak jsme. Když tento fakt přijmeme, o nic se neokrádáme a zároveň souzníme s tím, co je. Když přijímám, že v cestě stojí kameny, že hráze jsou plné všeličeho, procházíme tím a zároveň nemusíme přisuzovat ničemu více negací, než se samo někde osobně nachází. Čím méně komentářů, příjmení, tím více místa ke klidu nad tím vším. Přijmutím všech okolností je teprve můžeme změnit. Zvednutím ruky k dílu, otevřením srdce k lásce, otevřením mysli k tvorbě. Otevřením se k procesům životních her, změn, poznání i zkoušek. Pak odstraňovat potom ty zbytečnosti se stane prožitkem také z radosti. A že jsme. Jsme pozorovatelem všeho dění kolem sebe..

Pokus, omyl..

Komu jednou nepřišlo na mysl, že život je někdy takový stálý pokus - omyl, pokus - omyl. A čím víc jsem vzdorovala, že nechci omyl, tím víc to byl samý omyl.

Takže tu mám vedle sebe takový velký pytel omylů. Co s ním? Vysypat? Kam? No nikam, na tento pytel není skládky. Takže si ji neseme sebou, v sobě a nikam jej nevysypeme. Jediné co můžeme - jej přijmout za své. :-) ó jaká radost s velkým pytlem.

Z hlediska feng-shui Vám každý řekne, ukliď te si ten nepořádek. Jenomže s některým nepořádkem to není tak jednoznačné. S tím vlastním nánosem vlastních chyb. Ale až jednou přijdeme k sobě, poděkujeme všem těm chybičkám, že nás toho stejně moc naučily, jak velké byly. Takže se na to můžu dívat dvojím způsobem, buď mé omyly jsou velké břímě, nebo jsou taky velké umění, jak se z těch dalších a možná horších vystříhat.

Tak já se vystříhala. Prostříhala jsem celý svůj život, všechny kolem sebe, ale jediný kdo zůstal, jsem já celá. Takže jak vystřihuju, uklízím nebo rekapituluju, koho jsem se nezbavila, samy sebe... S jakýmkoliv potenciálem, vlastnit všechnu radost, když vyvlastním přebytečnou, nadbytečnou nebo zcela zbytečnou sebelítost, churavost, nechuť k jídlu, nechuť k poznávání nových omylů. Smutek a i bolest. Prostě uklidit si znamená, nemít žádné navíc ani pocity. Protože pak si můžeme vybírat, co prožijeme opravdu a nebo co jenom tak na oko. To na oko nás totiž dostihne v čase. Že nezbude čas, dělat ani třeba tu čistku..

A u některých věcí ani nevím proč je píšu. Prostě asi jakou součást pozorování. 

A jedno parádní cvičení - loupání vlašských ořechů:

Co potřebujeme?

* hromada nebo velký pytel usušených ořechů

* čas, strávený louskáním ořechů / důležitý počin, jak lze čas využít zároveň tříděním svých myšlenek

Co se zároveň děje?

* objem opravdových ořechů versus objem odpadu /sledování kolik nadbytečného vyhodíme/

* co s tímto odpadem? nejlépe spálit - je to přírodní proces, a vše neužitečné zmizí

Co s odpadem těch myšlenek? No ty se třídí u toho úplně samy od sebe. Kam jdou zbytečné myšlenky? Do ohně se skořápkami. :-)


Vzestup

Vzestup nitro této země, vzestup duch bojovníka. Vzestup srdce ruku v ruce s rozumem. Protože jeden bez druhého jsi jen půlkou sebe. Ukotvi svou loď poznání, že ikdyž toho málo víme, stále uvnitř tušíme, že čas právě pro nás přišel hrát.

Hraje si obezřetně, a ikdyž humor miluje. Že ten, kdo směje se - až naposled ten, kdo moudrý je. Neb každý máme své břímě, ba i povinnost se hlásí vně. Kde jaro přichází, stejně jako Tvé nástroje.

Flétna ta báseň odhraje, a bicí a strunné se neopozdí. Proč to tak, se neptejme..., prostě to jen dělejme. Vše co umíme, to zahoďme - když spíme. Co jsme si mysleli, že nepřijde - to připusťme. Duše naše to věděly a dnes si jen tak vzpomínáme. 

Probuď se ze snu kamaráde, tvůj bratr i sestra už to udělali.


Co tedy láska dokáže?

Pokud se dokážeme odprostit od minulosti i budoucnosti. Pokud dokážeme vnímat co k nám momentálně přichází právě teď a zaznamenat. Ne pocitem, chci to poznat. Ale pocitem mám pokoru ji vnímat. Mám možnost a příležitost ji zažít právě teď.

Naladíme-li se na pocit uvnitř nás. Necháme-li vše ze sebe shozené a nedáváme myšlenky tam ani tam. Prostě uvolníme-li onen proces, okamžitě k nám ono světlo a láska vstoupí. Jako když k Vám běží radostný pes a vítá Vás. Prostě zaberete plnou a celou pozornost tomu projevu a v hlavě ani v myšlenkách si nenecháte prostor na nic jiného.

Tehdy se dostavují ony částice v prostoru a naplňují jej. Takové světlo je léčivá, životodárná energie. Zbavuje nás všech negativních postojů, pochodů a nánosů. Svým vlastním světlem zářící prostoupí skrze náš hrudník, kde se prvně nadechne a potom vysílá jako zářič do všech stran rovnoměrně. Jako nebeské slunce. Září, vysílá, naplňuje. Vyplňuje tělo teplem a zářícím jasem a čistotou. A když léčí a zbavuje nás všeho nepotřebného, zároveň nám dává důvěru v tento proces. Důvěru, víru a probouzí myšlenky světla. Takové myšlenky, které nás nejen obejmou, ale vytvoří blahodárný cit, který se projevuje laskavostí, mírem, vnitřním klidem, vnitřní radostí a vnitřním blahem.

Pro skutky, které se nám stanou domovem. Skutky, které si z hloubi srdce přejeme společně a probouzí kolektivní vědomí ke svému růstu, síle a potřeby sdílet světlo mezi námi v té formě. Po které z duše toužíme. Ne ze své mysli ani z osobních přání. Ale z naší duše. Z té opravdové.

Protože minulost nám přinesla hodně ran a bolesti. Včetně kolektivního strachu, strádání a nenaplněných tužeb. Ve své podstatě toužíme po sjednocení, odstranění závoje duality a projekce, která nám zatajuje pravý smysl života. Společenství nás vede ke konzumu, díky němuž nám schovává pravé důvody, proč to dělá a s jakým záměrem. Dnes se tedy můžeme podívat sami do sebe a bez předsudků. Jsme-li tím opravdovým já, které ví s čím na Zemi přichází. Nebo jestli jej opravdu hledáme.  Dnes nemusíme moc hledat. Dnes máme internet, a hodně věcí nám zprostředkuje. Přesto uchopit bytí a pochopit bytí je důležitý úkol. Každého z nás.

Probuď v sobě světlo


Ve svém těle uskutečňujeme hru stvoření. Stvoření celého světa a vesmíru v jediném tvoru lidském. Chceme-li se probudit a dnes je opravdu ten čas. Uvědomujme si celé tělo jako zářivé těleso, obsahující všechny hvězdy světa. Zahrňme je do sebe a skrze čakry a energetická centra je v sobě vnímejme. Září, svítí - jsou láska sama. Tuto lásku nosme v sobě každý den. Tuto lásku v sobě hýčkejme, tvořme, sviťme. A tma nebude viditelná, ani zlo mít žádnou moc. Před sluncem veškerá tma zaniká. Když máme slunce v sobě, odstraňujeme temnotu. To je učení všech učitelů. Veď nás od neskutečného ke skutečnému, ze tmy do světla, z něvědomosti k vědomému procesu bytí v jeho pravé podstatě. V lásce a čistotě ducha.

Blog 

Každý něco dělat můžeme

Při otázce na co zrovna myslím, nejsem schopná ihned odpovědět. Proč? Protože myslím celým tělem. Snažím se pochopit - zaznamenat, o co tady kráčí, protože jako jednotlivci jsme takoví malí mravenci na planetě. Ale i jako individuality zároveň jsme velcí průkopníci v tom, co všechno ještě k životu potřebujeme. A jsme velkými a náročnými náklaďáky, kteří toho nějak moc spotřebovávají. Takže když se připočítá mravenec k mravenci, který si nenese svůj pytlíček, ale rovnou každý kamion.

Představte si, že by jste se měli přestěhovat, s čím tak asi půjdete ven? Na cestu? Poutník nese pouze svůj šat, který má na sobě. Bezdomovec si vleče jeden vozík toho, co ulovil někde ve městě a spíše to zrecykloval a potešil se, že něco sebou má. Mý psi by si vzali sebou akorát rohlík. A kocour by to neřešil, ten ví, že si kdykoliv někde na louce chytí myš.

Ale co s tím? Jednoduchost. Někdo mne drahý mi dal velmi cennou odpověď. Prostě ber si jenom co potřebuješ. Všichni něco bereme. Bereme pro svou potřebu. Co u toho dáváme - a jak odměňujeme planetu, aby vše bylo v rovnováze, to je má související otázka. Co dáváme vlastně té planetě, ze které všichni něco čerpáme a není to zrovna málo?

Indiáni jsou vděčni větru, vzduchu, zemi, vodě za každou věc, kterou si z přírody vezmou pro svou potřebu. Prvně poděkují a s úctou se vším nakládají. Děkujeme my, za jídlo, které nám na stole přistálo? Děkujeme my za příležitosti, které se nám dostávají? Poděkovali jsme za všechno, co jsme kdy od narození dostali a obdrželi? Narodili jsme se nazí a nazí tento svět i opustíme. Vše, co jsme zde nabyli nebo dostali tu také necháme. Jsme si toho stále vědomí? Umíme si požádat opravdu jenom o to, co potřebujeme a nepachtíme se za vším, co vídíme a chceme? Je možné, že to vůbec nepotřebujeme. Jenom to děláme, protože to tak dělají všichni ostatní. Takže pokud to děláme, pořád jsme v tom stádě.


Bylo nebylo... Bylo nebylo..

Moje planeta


To máte tak, jak ji jednou poznáte, nemůžete zpátky. :-) Zjistíte, že nejdůležitější je být teď a tady. Že život staví do cesty velmi těžké zkoušky. Že ona planeta tu s námi je. A pokud jsme se jednou vydali na cestu, kráčet po ní s ní - zavede Vás na místa, kde sejme naše přemýšlení. Vymění jej za prožívání. Najednou komunikujete mezi sebou společně. Začnete slyšet její hlas. Začne se Vám to zdát neuvěřitelné, že je to možné. Ale ono to možné opravdu je. Abychom ten hlas uslyšeli otevřenými kanály našeho nitra, k tomu nám dala prostor. Ale najdeme jej, až k němu přistoupíme. Až se k jejímu srdci přiblížíme.

Tehdy se nám všechno stane malicherným, a jenom to největší začne udávat směr a tón. A tím největším je tady naše Země. Její srdce je největší mezi námi všemi. A jak velké je, tak moc dokáže s námi promlouvat, podle toho, jak velké srdce máme taky k ní.

Když takovéto srdce v sobě objevíme. Všechno nám přijde v ten moment zbytečné. Celý svět se nám někdy zcela obrátí. Obrátí se ke společnosti, která to srdce zavřela. A vejdete do společnosti, kde je všechno možné.

A tehdy nedovolíte, aby byla neviditelná. A tehdy nedovolíte, aby byla přehlížená. A tehdy nedovolíte, se k ní bez úcty chovat. Co to ale pro nás znamená? Že musíme celou zvrácenou společnost opustit, a nečinit stejné kroky, jak ona zvrácená společnost udává. Tehdy zjistíte, jak je těžké se odpoutat a zároveń ale zjistíte, jakou blažeností Vás za to odmění. Tou nejčistčí láskou kterou má, Vás provede a do cesty Vám pošle všechny své posly i ty, které máte s ní chránit. A tehdy se stane poselstvím a dharmou člověka jeho úkol na Zemi. Tehdy procitne a pochopí, že pro větší cíle se konají větší oběti. A pro tak velké oběti nemáte důvod toužit po malých přáních pro sebe. Začnete si přát, co Země potřebuje, jako své a její společné vnitřní dítě.

Vaše cesta se stane společnou, Váš i její tep se propojí. Kamkoliv vstoupíte, jdete s ní. Cokoliv uděláte, je pro ni. A víte, že vše co se zde vyskytuje je také její. A nezbude Vám nic jiného, než to milovat i chránit. Už se jenom nemodlíte, už každý krok promýšlíte. A každý čin je poselstvím. Každý krok se stane důležitým, každý čin také hmotným.

Na věčnosti

Do království vede úzká cesta, po cestě Vás od všeho odzbrojí, sundá vám šat a nezanechá ani stopu po kameni. Tehdy se narodí nový člověk v nás, takový, který má právo teprve vstoupit. U brány musíme použít klíč, nevypadá jako petrklíč. Aby nás někdo zde přijal, nebude to naším rozhodnutím, ale jeho milostí. Žádný dar nebude přijat, jenom důkaz našeho odpoutání, odevzdání a dar hodný krále, že sám jsem sebe nalezl a dal mu své celé srdce. A než jsem se tu vydal, někdo mi na tu cestu prvně požehnal. A když jsem tudy šlapal, věděl jsem, že stále musím jít dál. Když jsem o všechno přišel, tehdy jsem pochopil, že špatné věci jsem hledal. Že mnohdy špatně jsem se díval. Že jsem padal a někdo mne u toho zvedal. Že jsem byl doprovázen, i když jsem se cítil sám. Tehdy nejvíce u mne všichni andělé bděli, že ač jsem o nich nepochyboval, neměli možnost se mi zjevit. Musel jsem se tak cítit, abych svůj pot dal k zemi. Aby ta krev byla s ní spojená. Aby na vždy věděla, že kdykoliv k ní přistoupím, je celá se mnou spojená.

Mým přáním

29.3.2016 Mým přáním je, aby bylo rozuměno, že když má člověk sen o světě v míru, že všechny kroky, které k němu provází nejsou vždy příjemné. Ale vždy nás donutí nepříjemné věci zabojovat tam, kde bychom to bez nich dávno vzdali. Takže děkuju všem, kvůli nimž jsem musela hodně bojovat, hodně se otáčet a hodně přehodnocovat.

Nakonec největší hodnocení je to, že vše je uvnitř nás nehybné a mocné. Nehybné neutuchající silou světla a mocné jeho vlastnostmi. "Vždy Vás miluji. Váš posel Míru, Váš otec, syn i přítel zároveň."

Před lety jsem měla jeden velmi významný sen, někdy na ty největší události v našich životech zapomínáme, protože jejich velikost se nám ukáže jen tím malým střípkem poznání. Ale co na něm bylo to krásné, vše co zde po cestě totiž získáme, najdeme či obdržíme, tu taky zanecháme. Na jiný svět nemáme převozníka, který by nám materii tohoto světa někam přenesl. To my sami se musíme přenést a povznést nad všechny události. Všechno umět zanechat. A všímat si toho, který s námi jde všude. Ten někdo je náš vnitřní učitel, naše světlo a srdce zároveň. To je Ten, který nám zprostředkovává vše, čeho dosahujeme a dostáváme a jeho milostí se k němu i přibližujeme. A tak dnes tu něco zanechávám, přesto v mém srdci stále jde..

Zda je to srozumitelné, mi ten nejbližší dovede odpovědět.

Štěstí


"Nechť jsou všechny žijící bytosti šťastny"

Odkaz


27.3.2016 Jaký odkaz nám tedy Kristus zanechal? Že láska nad smrtí zvítězí. Že láska není zabíjení. V zákoně, který byl lidu doporučením ani nestojí nezavraždíš člověka, v zákoně stojí přece nezabiješ. Usmrcení zvířete tedy není zabití? Je tam definováno nezavraždíš člověka? Protože když usmrcujeme člověka, bavíme se o vraždách, ne o zabití. Bavíme-li se o zabití, bavíme se o zabíjení lásky a života, který je ve všech bytostech. Dokud nepochopíme, co láska znamená, do té doby jeho život ani slova nenásledujeme. 

Usmrcení a týrání zvířat není projevem čistého ducha ani lásky. A není to cesta ani Kristova, ani nikoho, kdo hledá vnitřní klid.

A pokud je nenásledujeme, nejdeme ani cestou pravdy. Nejsme pro druhé požehnáním. Jsme jenom uzavřené nádoby, které nechtějí slova pochopit a pravdu zřít. Kdybychom chtěli chápat jeho slova nebo jejich význam, byli bychom lásce tudíž otevření. Byli bychom upřímní a druhé bychom nezraňovali. Chránily bychom živé bytosti a neprodukovali bychom tolik zla, které se na světě našimy činy projevuje. 

Kdo z nás chce žít v pekle? Nikdo. A přitom jako nebe se nechováme. Tak to to s námi dnes je. Nebe znamená být čistý, mít čisté myšlenky a mít duši naplněnou mírem. Mít soucit a zároveň nepřehlížet tu velkou nevědomost. Co zasejeme - to také sklidíme. Zaséváme. Buď potřebujeme nebo dáváme. Co dáváme a co bereme víme jenom sami za sebe a sami sebe budeme v okamžiku naší smrti soudit. To za nás nikdo nedělá. To, že druzí nevidí co děláme, neznamená že vesmíru jsou naše činy skryty. Bůh nás nesoudí, Bůh se nás snaží jenom navést na cestu poznání, pravdy a lásky. A pokud pro něho nemáme dnes čas. Nemá důvod mít čas On pro nás. Zachraňovat nás, když mi sami ani nechceme. 

A když nechceme, tak se nedivme, kde je. Je tam, kde ho hledáme a není tam, kde jej ignorujeme. Tam nepřichází. Přichází jenom k duším, které umí milovat. Jenom láska dovede se k Bohu přiblížit. Bez lásky říkáme, že neexistuje, protože žádnou nemáme a nevidíme. Ten kdo lásku Bohu projevuje každý den, ten se koupe v jeho náklonosti a ochraně. A tomu Stvořitel ukazuje, jaké zázraky láska dovede. Amen.

Velikonoce a Velká noc

26.3.2016 Proč slavíme Velikonoce se dočteme na wikipedii.. Pro některé jedince jsou Velikonoce nejdůležitějším svátkem v roce. Ještě více důležitým než Vánoce. Postní období které trvá taky nejdéle. Když se nedovedu tak dlouho postit, to si přiznám, dovedu se alespoň odprostit.. Od očekávání čehokoliv. Když máme víru, máme v sobě jakýsi kousek nebe. A pak nám začne záležet na tom, kam to nebe putuje. 

Mnoho lidí se domnívá, že vyznávat Ježíše Krista je spojené pouze s náboženskou vírou, nebo s křesťanstvím. Ale v tomto omylu se už mnoho let nenacházím. Nezaměňuji víru v sebe, v Boha, v Krista (který žil) s mocnostmi a vládcováním lidského pokolení. Které vznikalo stejně až po jeho smrti. Ježíš žádné pravicové ani levicové věci nekázal.

Mluvil jenom o pravdě, tu kterou v sobě nosil, tu která v něm byla a tu kterou se nám snažil předat odkazem svého života. A že to nebylo zrovna lehké pořízení. Kdyby se tu zjevil dnes, v lidské podobě, obdobně bychom jej zase ukřižovali, nebo se mu vysmáli. Takový odkaz totiž nese lidstvo dodnes. Pravdu vidět nechce, a když se jí to moc nehodí, tak se jí jednoduše zbaví nebo ji začne zesměšňovat.

Kristus nesl poslání Boha jeho i našeho Otce. Jednoho a jediného, který tedy je otcem všeho, co se zde vyskytuje. Říkat mu jinými jazyky či jmény, neznamená, že vyznáváme jinou entitu, než jednu a tu samou. Dvatisíce let od jeho odkazu ale lidstvo někam stále tápe. Stále se bude dohadovat, kdo má jakou pravdu. Kdo je kým a kdo ne. Na to si musíme přijít sami. Ve školách se to nenaučíme. Ve školách ani ve společnosti takové vedení nenajdeme. Upadli jsme opět do temnoty. Nevyznáváme skoro žádné hodnoty, principy, tradice ani svědomí nám už nic neříká. A každý hřích si omlouváme různými názory.  Chceme-li být hříšní, nikdo nám v tom bránit nebude, výsledky si ale poneseme.

To je souvstažností příčiny a následku, karmy nebo prostě zákonu přírody. O těch vesmírných procesech a zákonech, k nim se dostaneme, až pochopíme prvně ty lidské principy, tu přírodu, kterou dosud nechápeme a velkolepost vesmíru nám bude do té doby prostě utajena.

Tak Velikonoce jsou časem, kdy se zamýšlím, kam jsme dospěli. Co jsme byli schopni realizovat, či transformovat. A co pro svět znamenáme, či mu přinášíme. Pokud jenom bereme, tak jsme jako Ti beránci. Poslušně kráčíme ve stádě a je nám jedno, kam zrovna jde a kým bude obětováno. Kterým manipulátorem se necháme zmanipulovat. A koho budeme po cestě sami klamat. Nejvíce ale nás samotné, nad tím, že jsme se bláhově domnívali, že se nám vše jednoduše promine.

A myšlenka pro dnešní den:

<Největší dárek, který můžete někomu dát je Váš čas, Vaše pozornost a Vaše láska.> 


Pozoruj

25.3.2016 Přiznám se, že se mi někdy nechce psát, ale když si dáte závazek, jakýkoliv, je třeba na něm pracovat. Atak ikdyž se mi nechce, své vlastní závazky nemám důvod rušit. Jenom někdy to psaní prostě možná nejde podle mých představ. Ale asi to o nich není.

Proto pozorování. Vidíme-li skutečnost, jakoukoliv - vždy se na ni díváme nějakým způsobem. Na sklenici s vodou se můžeme dívat tak, buď je z půlky prázdná, nebo z půlky plná. Buď vidíme co chybí, nebo vidíme co neschází. Stejně tak se dívám na situaci, co ve mne provokuje třeba dnešní den. Všechny buňky v mém těle chtějí něco říci a zároveň má mysl stagnuje. Rezignuje. 

Pak mi přijde na mysl, co mám vidět na zlém, to dobré? Kam mne zavádí den, kdy se cítím zle? Je to přece jenom pocit nebo myšlenka, buď nad "rozbitým sklem, nebo rozlétým mlékem". Co se rozbilo už nespravíme. Co se vylilo už nezachytíme. Co se ztratilo nebo odešlo, už neuchopíme. A ikdyž se o to někdy stále dokola pokoušíme, výsledek je stejný. Tam kde není obsah, nemůžeme nic krájet nebo získávat. Tam kde je vyčerpaná vůle, tam už nic neuvaříme. Tam kde není prostor, důvod ani čas, tak tam prostě není.

A tak pozorování. Pozorování dějů a pozorování vlastní mysli, kam s nimy zachází, nebo jak s nimy nakládá. Vždy si můžeme říci totiž, že rezignace je jen slabost. Že když slabý být nechci, vzdám se své malé představy o něčem co je malé a začnu hledat tam, kde drahokamy se nachází. Ty největší drahokamy máme totiž v sobě a rostou s lidmi, kteří je ve Vás vidí. Tam kde nic vidět není, tam drahokamy nezazáří. A myšlenka pro dnešní den:

"Když slunce svítí, tma je jenom v jeskyni.." 


Dnes také jeden z nejvýznamnějších svátků v Indii - svátek Holi

V Indii Holi znamená oslavu příchodu jara, vítězství dobra nad zlem, den kdy se lidé bez rozdílů vrstev na sebe smějí, odpouštějí si, objímají se a přejí si: "šťastný svátek Holi". Ale především po sobě rozverně házejí prášek všelijakých barev...

Holi festival se každoročně slaví koncem února, anebo začátkem března, o úplňku s příchodem jarní rovnodennosti. V Indii se tomuto úplňku říká Phalgun Purnima

Probíhající úplněk právě teď 13:02

Symbolika a legenda k Holi: 

Stejně jako u ostatních indických tradic a zvyklostí, také svátek Holi je založen na legendě. Tato vypráví o démonickém králi jménem Hiranyakashyap, který získal nadvládu na Zemi. Král vyžadoval, aby ho každý v jeho království uctíval. A tak pro něj bylo velkým zklamáním, že se právě jeho syn Prahlad stal uctívatelem boha Naarayany a odmítl uctívat svého otce.

Hiranyakashyap se ho snažil mnohokrát zabít, ale neúspěšně. Nakonec požádal svou sestru Holiku, aby vstoupila s Prahladem do hořící hranice. Holika totiž měla tu schopnost, že mohla projít ohněm bez úhony. Holika zrádně přemluvila mladého Prahlada, aby se jí posadil na klín a zaujala své místo v planoucím ohni.

Nakonec samotná Holika musela za svou zlověstnou touhu splatit cenu vlastním životem. Její schopnost totiž fungovala pouze tehdy, když vstoupila do ohně sama. Naopak Prahlad, který vytrvale prosil boha Naarayanu o ochranu, vyšel z ohně bez újmy. Právě proto je Holi především svátkem vítězství dobra nad zlem. 


Svátek Holi je tedy symbolem dobra, odpuštění, propuštění zloby, žárlivosti a negací. Propusťme v sobě všechny křivdy s minulými vztahy a odevzdejme se svátku Jara, barev, radosti, květů, lásky, odpuštění a hlavně toho vnitřního se odevzdání, že nad námi minulost již nemá onu moc. Že kráčíme společně každý svou cestou a přitom putujeme po stejné zemi a máme stejné tužby a přání. Po štěstí, po Míru, po lásce, po harmonii a klidu. Abychom opravdu z hloubi duše minulosti a všem odpustili a mohli být dnes svobodní, je nutné se vzdát opravdově a s láskou. Dokážeme to, když pochopíme, že za těmi dveřmi odpuštění nás čeká obrovská vlna lásky těch, kterým jsme odpustit dokázali. Jejich štěstí v naší velké srdečnosti vzkvétá a stejně tak i to naše. Bůh s Vámi.

Dnes úplněk 

a Velikonoce v plném proudu

23.3.2016 Který odkaz nám byl seslán, abychom věděli proč slavíme Velikonoce? Jsou to pohanské svátky, které oslavují probouzení přírody k životu? Jsou to svátky duchovní? Známe jejich význam, nebo se řídíme systémem? Takto se to dělá, a nepřemýšlej nad příčinami? Slavíme je vůbec? A co slavíme. Oslavujeme to, že duch přírody a duch v nás je a existuje? Dáváme mu prostor se projevit, vyjádřit? Dáváme prostor v nás samých nějakému pochopení a poznání? Nebo jenom slepě následujeme jakési tradice?

Úplněk nám připomíná celistvost. Úplný, úplnost. Je můj duch připravený být úplný? V úplném smíření se sebou i s ostatními? S minulostí, přítomností nebo následnou budoucností? Smířený se spolubojovníky, kdež se každý vydali na jinou cestu poznání? 

Jak vnímáme jednotu? Jeden měsíc, jedno slunce, jedna země. Jeden vesmír. Jeden člověk na planetě. Jeden druh. Člověk, který dostal do vínku, že poznání je mu dáno jako možný dar, na cestě duchovního růstu. Kolik z nás ví o onom daru? Kolik z nás ví, čím se od ostatních druhů odlišujeme a proč? Odlišujeme se mírou vědomí. Když je vědomí probouzené, uvědomuje si jak tuto možnost tak i své nadání, čí poslání.

Posláním člověka je pochopit, o co tady jde. O co jde ve stvořitelově hře na naší planetě. O něco tu jde každopádně. Zabádejme, jestli je nám to zřejmé a něco pro to děláme. Nebo jenom jsme. A kokrháme jako ty slepice. Nebo jenom jsme a dupeme jako ti králíci. Nebo jenom jsme a pojídáme jeden druhého. Vysáváme ze zdrojů, země a z lidí energii, aby nás vyživovala. Ukájela k naší sobecké potřebě a spotřebě.

Nebo jsme uvědomělí, vnímáme, že máme vlastní zdroje síly. A odpovídáme na volání z hlubin nitra země. Já jsem tu také, všímej si mne. Miluj mne.

Světový den vody


22. březen připadá na Světový den vody. Už delší dobu v sobě nosím, co přesně o vodě bych vlastně chtěla zmínit. Ale pro dnešek o vodě jenom krátce. Když dumám nad zdroji, které máme od Matky Zěmě. Vzduch, kyslík, voda, půda, dřevo, energie ... ale i kovy, polodrahokamy a jiné. Všechno jsou na Zemi nějaké zdroje. Bez vody se jediný den prostě neobejdeme. Voda v našem těle je, působí a je jí tam tolik, že si to ani neuvědomujeme. 

https://media.giphy.com/media/373Bc3ta5J4LC/giphy.gif

Pijeme čistou vodu z přírody, nebo kohoutkovou s chlórem? Pijeme kupovanou vodu s bublinkami? Nebo obarvenou chemikálijemi? Dochucovanou nějakými sladidly? Co vlastně pijeme? Kolikrát máme na stole čaj ze sáčku, kde ani nevíme, co v tom sáčku je?

Kolik z nás má doma čistou vodu ze studánky? Pramenitou rovnou z přírody? Bez plastů, bez výrobních zbytečných procesů? Málokdo, že? Voda v kouhoutku je energeticky nasáklá vodovodním potrubím, kam se nikdo nedívá. Ty trubky jsou tak staré, rezavé a špinavé, že když jimy voda protéká, získává jejich vliv. Negativně nabitý energetický pól struktur vody. Stejně tak i její obsah je ochucen chemickou biozbraní - chlórem. Chlór je ten, který zabíjí ony živé organismy ve vodě, ale jenom je zabíjí, zůstatek mrtvých organismů v ní tedy zůstává. Víte co je tvrdost vody? To jsou vlastně všechny částice ve vodě obsažené, které voda nejsou. Čistou vodu získáme pouze generováním a očistou. Buď přírodní cestou, kdy putování vody prochází směsí kamenů, písku a v přírodě se sama čistí, nebo v domácnosti osmózou nebo jinými filtry.

Nabít vodu je jednoduché. Buď ji nabíjíme magnety, minerály, drahokamy, nebo i myšlenkami. Voda má totiž vlastní paměť a zaznamenává do sebe vše, co po cestě potká. Když vodu v domácnosti používáme, uvědomujeme si - že je to vysoce postavený element? Hýříme jím? Pereme a myjeme se jak nás zrovna napadne? Přimícháváme do vody všelijaké kupované chemické vymoženosti dnešní doby? Prací gely, tablety do myčky, jary, saponáty, mýdla, prášky, sprchové gely, kosmetické výrobky, které s vodou dále do odpadu splachujeme a také ty osvěžovače do WC? Vším tímto vodu znevažujeme.

Když jsem si pročítala články v ekovýzvě o vodě, obalech, spotřebě došla jsem k závěru, že každý element nebo sektor je nutný probrat do podrobností zvlášť. Něktěří se zamysleli nad sebou a kupovanou chemii v kosmetickém průmyslu a vyrábí si kosmetiku a přípravky doma sami. Někteří si nekupují zbytečné obaly, vodu v plastu. Někteří přemýšlí, zda potřebují v noci tolik hýřit elektrickou energií a nebo kolik čisté" vody je potřeba na splachování, praní. Víte jaká je Vaše domácí spotřeba vlastně vody?

O těchto tématech se ještě několikrát zmíním..

Takže WC a mytí v domácnosti je docela velká část onoho oběhu. A přitom tak velká být nemusí. Nad tím už se zamysleme sami, zda šetříme, protože je voda darem, nebo hýříme, protože je nám to v celku úplně jedno - jak to s námi je. A tím pádem ale úctu k přírodě ani ostatním nemáme. A neočekávejme, že se jí nám bude někde taky dostávat.

Příroda si umí poradit i bez nás, na to nezapomínejme. Já vodě děkuji, že tu je, že mne objímá a živí a když ji vypouštím ven, přemýšlím, čím ji znečištuji a čím ji znečisťovat třeba vůbec nemusím.


Jarní rovnodennost

20.3.2016 Dnes nám nastala jarní rovnodennost. Co to pro nás znamená? Souzníme s přírodou? Vydáváme se za ní? Nebo spinkáme? Já třeba poslední dobou opravdu hodně spím...

Ale je to tak. Když jsme z oné zimy tak nějak unavení. Z těch změn, které probíhají. Z toho vesmírného kolosu a z toho pozemského dychtění. A pak také v té další řadě z našeho vlastního denního režimu.

Co mne první napadá. Přiroda, obroda, den Země, hodina Země. Země. Ze mne..... Spojení a propojení. Jak je unavená Planeta, z našich tužeb, tak jsme i my sami unavení z toho, co vše máme na práci, co jsme ještě všechno do jara nestihli, nenachystali, nepřipravili ornou půdu na novou setbu. A je to tu. Už a dnes. Kolik jsme otevřeli v nás částí, k oné obrodě?

Za poslední měsíc, kdy běžela jedna výzva ... a já jsem zjistila, že jsem snad ani nikam nepokročila. Ale taky jsem se ještě nikam dál nevydala, nebo neodešla ze současně nastaveného. Je mi připomínáno shora, bylinky. Buď je začni právě teď sadit, nebo si je začni ve velkém přidávat do svého jídelníčku. Jsme-li unavení, jsme vyšťavení z nesprávné výživy. A díky oné výživě naše tělo plače. A já jsem na tom podobně. Tak si říkám dost. Dost bylo všeho, co jsi do sebe už dala. Vyměň to. Za ty mocné bylinky. Vyhoď kafe a hod se do pořádné očisty.

Den jak dělaný pro začátek očist všeho druhu. Chceme shubnout? Chceme aby naše tělo dobře šlapalo? Chceme abychom mohli být produktivní? Potřebujeme tu správnou výživu.

Tak sbohem krajíčky lákavého pečiva. Sbohem čokoládko s palmovým olejem. Sbohem energetické nápoje. Je tu příroda a příroda nabízí daleko pestřejší škálu zdrojů vitamínů, minerálů, enzymů a stavebních prvků pro naše tělo a jeho buňky. A pitný režim. Voda je čistá, je průzračná a když je správně nabitá, nabíjí i naše tělo, z něhož potom velice rychle odbourává toxiny, které se nám tam usadili.

Jaro je krásné, když si domov vyzdobíme, s přicházejícími Velikonoci a když si pročistíme nejen vnější prostředí, ale nezapomeneme u toho ani na ten vnitřek, protože ten je někdy hodně zanedbaný. A tak první co musím udělat, jít si zasadit alespoň řeřichu do květináče. Pak vymačkám citron a vypiju ho dnes aspoň s litrem čisté vody. Ráno jsem si dala oblíbený česnek s jablíčkem, zkontrolovala jsem, kolik jich ještě doma mám, a pěkně jsem si je přerovnala. Přeci jen jsou to ty malé velké zázraky, které nám stromy daly pro naši potřebu. Stromy se začínají pučet. Byli jsme na procházce a už jsem si všimla, jak se pupeny krásně derou na světlo. Tak nějak vypadáme teď i my. Dereme se dopředu, za poznáním, za svobodou a za cílemi, které jsme si pro letošek vytyčili.

Pokud jsme si nedali novoroční předsevzetí, začněte s nějakým hned teď. Protože i dnes můžeme považovat za vstup do nového ročního období. Světlo a tma jsou dnes v rovnováze a i naše těla dejme do rovnováhy s matkou přírodou. Vnímejme, že tu jsme společně a že o nás moc dobře ví. A protože to ví, ukáže nám - jak na to. Byliny. A já si jdu zapít heřmánkovým čajem své probuzení,..

Odpoutání

6.3.2016 Od posledního únorového úplňku jsem v nové dimenzi. Když sami se nevíme nejlépe rozhodnout, co je pro nás nejlepší. Požádala jsem si LUNU 22.2.2016. "Dej ať co má přijít přijde, nebo se mi dostane a odejmi ode mne to, co zde již nepatří". Takto krátká věta, která ale opravdu z duše se tomuto odevzdala. Člověk by si měl být vědom co se pak může dít. Prostě přijmu to co odejde a přijmu i to co přijde jiného.

Někdy je to totiž tak, že se domníváme, že něco si přejeme, ale s vesmírným zákonem to nekoriguje a pak vznikají třecí plochy s kterými nepočítáme. Jak se od nich ale odpoutat je někdy těžké, proto vesmír začne hrát svou roli a zasahovat, pokud jsme si o to požádali. A začnou se dít věci tak jasně, že se v nich prostě vyznáme. Najdete odpovědi skrze činy nebo nečiny. A jak jsou to krásné důvody potom se rozhodovat, když vidíme potom tak jasně. Je to krásné. 

Naučíme-li se vnímat hru vesmíru, naučíme se moc věcí. Naučíme se chápat a naučíme se kdy zasahovat a kdy nezasahovat. Naučíme se vidět i do vlastních zrcadel, tužeb a naučíme se rozhodovat, které pro nás jsou přínosné a které už také ne. A nejdůležitější: naučíme se umění odevzdání toho, co je pro nás nevhodné.

Nebudu zde sepisovat co vše pro mne nevhodným se stalo. Spíše dám vědět, co je novou výzvou a výměnou za propuštění starého. Když vysypeme onen neblahodárný obsah, máme nový prostor. Toto je to důležité. Prostor je prázdný. A v tuto chvíli je možné více vnímat, více tvořit, a více chápat vlastní poslání. A pokud ho ještě nechápeme, tak alespoň s naší prázdnou nádobou s ničím vlastně nebojujeme. Jsme přítomní, uvědomělí, pozorní k novému. A nejen k tomu novému. Jsme otevření poznávat skutečnost tak, jaká opravdu je. A když ji pochopíme, nic nás na ní nebolí.

Takže zároveň odevzdáváme a zároveň přijímáme novou skutečnost. 

Jsme na cestě

a každý krok se počítá

Máte podobné příběhy? Vydali jste se na cestu a zjistíte, kolik neznámeho nás na ní potkává? Kolik věcí, se pro dobro věci musíme vzdát? Kolik toho pořád málo víme? Co všechno nakonec ještě změníme? Dá se to vůbec realizovat? Dá, proto tu jsme. Jsou tu průvodci. A všichni na začátku byli. A každý Vám řekne, že je to celý život, který nás vede. A proto na sebe nespěchejte ani netlačte. Mohlo by se stát, že vybouchnete jak nevypnutý papiňák.

S úsměvem jde všechno prostě líp. Každý krok se počítá. Vždy se najde nějaká záchraná brzda. A čím jsme dál, tím stejně jednou zjistíme, že tak daleko to zase není. Netrapme se. Dělejme co dobré je a ono nás to samo povede.

Že se na žádnou cestu nepotřebuji vydat? Že není kam co by vedlo? Ale jakto? Copak čas čeká? Copak voda z kopce neteče? Co ve vesmíru je stojící na místě? Když každá částice obsahuje 90 % prostoru, v němž je něco stále v pohybu?? :-)

Můžete mi oponovat, nebo říci, že nejdete pouze stejným směrem. A ten Vám nikdo neveme. 

Odkud čerpám

a co je pro mne zdroj síly

Inspirací a velkým zdrojem čerpání jsou lidé, kteří mne svým přístupem k životu zaujali, kteří mne oslovili a dali mi spoustu informací a podnětů. Jsou to mí učitelé.

Někteří mi dali toho hodně, někteří třeba ale jednu pouhou větu. Všechny za to miluji, protože ta ona věta patřila mne. Byla natolik silná, že jsem na ni nikdy nezapomněla a ve chvílích, po mnoha letech hledání, se vždy v pravý čas objevila.

Byly to ty ony vět lásky a poznání. Byly to ty nejdůležitější programy do mé hlavy. A mockrát se mi stalo, že zůstalo u tý jedný věty. Byla v mém životě zásadní.

Představte si že procházíte životem, rostete, snažite se. Padáte a zvedáte se. A v sobě si neseme spoustu kódů svých předků, rodičů spolucestovníků a života, jak jej poznali oni. Otiskly se do Vás. Pak přijdou učitelé, a řeknou Vám něco, co jste nemohli do té doby slyšet. Jejich dar je inovativní. Vymění slabost za sílu, protože ji ve Vás vidí. Vymění neznalost a nepochopení za dar vnímání, protože oni jej mají. Naučí Vás co nikdo jiný, naučí Vás a donutí Vás se do sebe podívat. Podívat se tam, kam se dívají i oni. Do vnitř.

A s tím Vás naučí zacházet. Jak? Že se prostě doberete k závěru, že tam musíte taky hledat. Umět rozlišit co říká srdce a co říká rozum. Kdy koho uposlechnout. Kdy vyhodit ze sebe nános všech zkušeností a podívat se na věci konečně jinak. Kdy odhodit celou vlastní osobnost a uviděť daleko větší rozměry. Kdy nenechat mysl dělat si co chce. Kdy věřit vlastnímu já, že ví co chce. Kdy se postavit a začít mockrát znova. Kdy se zastavit a podumat, co se mi stalo, že něco prožívám jinak. Proč to tak prožívám a jak bych to měl vlastně prožívat. Toto jsou ale stále moc obecné definice. Proto píšu o tom, o příbězích, které vlastně ukazují, k čemu jsem skrze ně došla.

K čemu jsem došla

dnes je dnes

K závěru, že co bylo včera už je pryč. Co bude zítra, to se dovím podle toho co udělám dnes.

Dnes je dnes a nebudu řešit co bylo včera. Ani co mne čeká zítra. Naučit se dát dnešnímu dni prostor. Když je teď.

Všechny ty myšlenky jsme tady a teď. Ale jak je uchopit? Jak být pořád přítomný? To se učíme. To neumíme nazpamět. Ale jsou situace, které nám k tomu pomáhají.

Přijdou totiž právě teď. Ty co dnes řešíme. Těm věnujeme pozornost. Odvádí naši pozornost? Nebo nás nutí tu teď vnímat? Dokážu při všech činnostech, které dělám vnímat, že jsem v prostoru a čase, kdy mám možnost jej pozorovat? Být. Nemluvit pořád, ale slyšet? Slyšet co mi říká, co dělá?


Kdo je můj partner

Víte o tom, že partnerství je učitelství v praxi? Dívali jste se vždy na svého partnera, parťáka, přítele, kamaráda jako na učitele?

Ten, který do našeho života vstupuje, aby čelil našim slabým stránkám. Aby je také vytahoval ven, aby mohly být zviditelněny a následně třeba odstraněny?

Odstraňování je to co se nám v partnerství děje. Odstraňování pochodů, negací a všeho, co už sem nepatří. Co nepatří do života, který chceme mít krásný. Tak se toho vzdejme. 

Naučme se v lidech vidět naše učitele, a potom se na ně nebudeme nikdy zlobit. Nebudeme je ani nenáviďet, protože oni na sebe vzali poselství dobra či zla, abychom se probouzeli. Vztah, který stále něco probouzí je aktivní, je živý a je pro nás darem.

Oceníme-li ho, bude pro nás vždy požehnáním. Vážíme si ho. Jsme potom šťastní, šťastní za to, že tu je. Ať už je jakýkoliv, vždy je obrazem pro nás. Abychom se v něm sami uviděli.

Když poznáme, jak moc naše životy ovlivňuje. Poznáme, kdy je pro nás přínosem a kdy už také ne. Všechny vztahy nepřišly tu být na věky, přišly nás posunout dál k sobě samým. Pokud nejdeme, není to chyba ostatních. Pokud stagnujeme, tak jsme jak stojatá zakalená voda. Vztah je o proudu, o řece, která putuje. Chceme stát urputně snad na místě? Proč ne, mnozí to tak mají. Ale pak se není proč divit, co do svého života přivádí.

Vztah, který se stane nezbořitelným je vztah dvou lidí, kteří v sobě poznali identičnost svého vnitřního vedení. A protože vedení klade překážky a problémy, nestaví na nich svou zášť, ale vnímá ji jako celek. A moc vztahů odejde, protože prostě nikam nevede.

Komplexní

Říkáte si nad těmito stránkami, že témata jsou nahodilé? A jak to se vším souvisí? Jsou nahodilé, protože mi takto na řadu přichází, ale jsou vzájemně propojené.

Čím? Komplexním přístupem. Chceme-li něco v sobě uskutečnit, chceme-li se výléčit, chceme-li přijít na kloub podstatě, začneme u otázek, třeba jen u jediné, proč to děláme.

Stejně jako strava ovlivňuje naše biochemické pochody v těle. Stejně tak následně ovlivňuje kvalitu našeho života a kvalitu - našich myšlenek! Ano je to tak. Prostředí, ve kterém se nalézáme, ve kterém žijeme, koho v něm potkáváme. Komu se nevyhnem, ovlivňuje nás. I naše myšlenky.

Myšlenkama všechno začíná. Jakýkoliv děj. Kromě chodu tělesných funkcí. Ty mají svou výhodu. Pracují za nás. Dýcháme? Bije nám srdce? Pracuje náš mozek? Jak to všechno funguje? Těmito věcmi se nyní nezaobírám. Jsou. Abychom je ale dokázali vnímat, přiznat si, že bez nich tu nejsme, zase se dostanu k začátku - zdroj. Kde je onen zdroj, díky němuž toto všechno funguje? 

No a přijdu na to, že ho taky hledám. Zdroj, původ, propojenost, jednotu... Teď už jsou to názvy. Pojmenované. Ale co dál. Dál je vnímání a pochopení. K němu se tímto dostáváme.

Chceme rozumět kdo jsme? Kým jsme? Jsme dobrem? Jsme člověkem? Co znamená být člověkem? Co každý den dělám a jsem za to zodpovědný? Za své činy i myšlenky? Jsem tu návštěvníkem? Jsem tu společníkem? Jsem členem rodiny? Kdo je má rodina? Vyvstane milion otázek, na které si můžeme odpovídat. Třeba nejsme ale všichni filozofové. Někteří prostě jenom jsme. A to nám stačí.

Když jsme dobrem, tak to stačí úplně. Je dobrem umění dávat, umění pomáhat, umění je taky umění. Není to jenom - jsem umělec. Ale umění je umět být v prostředí. Tak nějak je potom vše propojené. 

Já - rodina - společnost - republika - státy - země - vesmír - a dále. Mikrokosmos se rovná makrokosmos. Jógini uvádí, že celý vesmír naleznete v člověku. V jednom jediném tvoru, se ukáže celý vesmír. Jak je to možné? I vědci na to přišli. A to je souvstažností, realitou dualit. Příčiny a následku. Pojmů, které pojmenováváme, abychom je poznali. 

A nemusíme jít pro ono daleko.